Článek
Na dobré rady svého lékaře Klement Gottwald nedbal. Na pohřeb sovětského vůdce Stalina se chtěl vypravit stůj co stůj, přestože byl opakovaně varován, že dlouhý let jeho podlomenému zdraví rozhodně neprospěje.
Jak odborníci strašili, tak se také stalo. Po návratu z Moskvy zemřel Gottwald, který podle dostupných informací trpěl pokročilou fází syfilidy a následky alkoholismu, na prasklou výduť srdeční aorty.
Špičky tehdejší komunistické strany tak stály před velkým dilematem. Co si počít s tělem? Rozhodnutí padlo ani ne hodinu po Gottwaldově smrti - jeho tělo ještě ani nevychladlo a už bylo jasné, že tělo vůdce nesmí jen tak hnít v zemi. Proto byli povoláni sovětští experti na balzamování mrtvol.
Balzamování na pražském Hradě
Dotyčná mumie měla být vystavena v památníku na Vítkově, který do té doby sloužil jako připomínka československých legionářů. Aby k tomu mohlo dojít, bylo zapotřebí celou budovu upravit. Rekonstrukci tak padl za oběť mimo jiné mramorový sarkofág Masaryka.
Nebožtíka mezitím čekal maraton všemožných lékařských úkonů, pochopitelně pitvou počínaje. Této výsady se zhostila sovětská patoložka Vaščanova, českoslovenští lékaři se do díla mohli pustit až poté. První fáze balzamování proběhly přímo po pitvě, s dalšími kroky se pokračovalo před vystavením těla na Hradě, a to přímo v prostorách Španělského sálu.
„Chemikálie, nástroje a pomůcky nutné pro svou práci dostávali prostřednictvím dr. F. Závodného, ředitele Státního sanatoria, což bylo stranické zdravotnické zařízení pečující o prominentní pacienty. Pro účely vystavení na Hradě bylo tělo dočasně fixováno přes vyčištěné cévní řečiště, srdečnici a kanyly vodným roztokem 20% formolu, 5% etanolu, 10% glycerinu a 15% octanu draselného s následnými dočasnými podvazy větví kvůli lepší fixaci končetin,“ popsali proces Jan Frišhons a Luděk Vacín ve Sborníku Národního muzea v Praze.
Pak již přišla na řadu druhá fáze balzamování, která trvala přes sedm měsíců a jejím účelem bylo udržet tělo ve stavu, kdy ho bude možné trvale vystavovat na Vítkově. Ke slavnostnímu otevření mauzolea došlo 5. prosince roku 1953 a pochopitelně šlo o velkou událost.
Mumie měla vlastní personál
Aby bylo možné celé mauzoleum udržet v chodu a zabránit rozkládání soudruha Gottwalda, musely úřady najmout 124 speciálně proškolených a důkladně prověřených osob. To zahrnovalo mimo jiné pětici lékařů, kteří mumii denně kontrolovali, zdravotní sestry a další pomocný personál, jako například techniky, strážné a další pracovníky.
Zaměstnanci si sice na mzdu rozhodně stěžovat nemohli, zato ale byli vystaveni neustálému stresu. Jakákoliv chyba totiž mohla znamenat, že se mohou se svou kariérou definitivně rozloučit nebo rovnou skončí za mřížemi.
„Nemohl jsem čekat žádné slitování. Kolikrát jsem byl tak vyklepaný, že jsem kouřil jako ďas. Kdyby kdokoli z mých lidí udělal průšvih, šel bych do basy,“ popsal po letech jeden ze zástupců náčelníka útvaru.
Nebožtík nakonec začal překážet
To, co si straníci představovali, se ale nekonalo. Pro většinu lidí totiž vůbec nešlo o posvátnou relikvii, ale spíše bizarní kuriozitu, kterou možná ze zvědavosti budou chtít vidět, tím to ale většinou končilo. Kromě toho se brzy po hospodách začaly povídat nejrůznější fámy. Tradovalo se kupříkladu, že krátce po mumifikaci začal Gottwald hnít. Říkalo se, že mu shnily nohy, které musely být nahrazeny protézami, rozpadl se mu hrudní koš a lékaři vyrobili nový z oceli, případně že někdejšímu prezidentovi rovnou zčernala pleť. S největší pravděpodobností ale nic z toho nebyla pravda.
Jakmile se na přelomu 50. a 60. let začala v celém sovětském bloku měnit nálada, rozhodnutí vystavovat Gottwalda ve skleněné vitríně se navíc přestalo jevit jako dobrý nápad. Koneckonců dokonce i Stalinovy mumie se v Moskvě soudruzi v roce 1961 raději zbavili.
Tehdejší generální tajemník KSČ a budoucí prezident Antonín Novotný se proto rozhodl tomu všemu učinit přítrž. Na zasedání stranického vedení proto pronesl: „Myslím, že tento způsob vystavování ostatků zasloužilého stranického představitele neodpovídá tradici a cítění našeho lidu. To není pieta, to je cirkus.“
Klement Gottwald nakonec skončil ve společném hrobě.
Údržba mrtvoly stála miliony
Části přítomných se ta slova nejprve zdála téměř jako svatokrádež, nicméně když jim Novotný prozradil, že dosavadní provoz a výstavba mauzolea už Československo stály neuvěřitelných 78 milionů korun (v přepočtu na dnešní kurz by šlo téměř o tři miliardy), dospělo vedení KSČ k závěru, že nejlepší bude mrtvého prezidenta konečně pohřbít.
V červnu roku 1962 byla rakev s Gottwaldem jednoho večera přepravena do krematoria ve Strašnicích, kde byl bývalý státník bez okolků a jakékoliv piety zpopelněn. Urna se vrátila do mauzolea, kde zůstala až do roku 1990. Poté byla nabídnuta pozůstalým, kteří o ni ale neměli zájem. Dnes tak Klement Gottwald leží na Olšanech ve společném hrobě s dalšími představiteli minulého režimu.
Zdroje:
