Článek
Tortura byla po dlouhá staletí nedílnou součástí trestního práva. Dnes to považujeme za barbarství, v minulosti to ale pro lidi bylo v mnoha kulturách zcela samozřejmé. V historii tak najdeme mnoho zmínek o neuvěřitelně kreativních metodách, jak někomu způsobit utrpení.
Určitě jste slyšeli o natahování na skřipec, polévání horkým olovem nebo palečnici. Kdejaká hradní mučírna, kam dorazíte v rámci turistické prohlídky, vám zmíněné nástroje podrobně předvede. V Asii ale na mučení šli úplně jinak. Jedna z nejděsivějších metod, kterou kdy lidstvo vymyslelo, vznikla na Srí Lance a dodnes z ní tuhne krev v žilách.
Nejvíce bolesti způsobí obyčejná rostlina
Čekali byste, že vám může přímo nelidskou agonii způsobit něco tak nevinně vypadajícího, jako je bambus? Nejspíš ne. A přesto je právě bambusové mučení jednou z nejstrašnějších věcí, které mohli lidé v minulosti zažít.
V čem to přesně spočívalo? Oběť byla přivázána nad bambusový výhonek. Bambus, jak známo, roste velice rychle. Zanedlouho se proto nebezpečně přiblížil k onomu nebožákovi a nakonec začal jeho tělem prorůstat. To vedlo nejen k obrovské bolesti, ale posléze také ke smrti - nebylo tak nutné se namáhat ještě s popravou.
Nejstarší doložené použití bambusového mučení se datuje do počátku 19. století. V roce 1827 jej popsal jistý cestovatel po Indii ve svých denících z cest. O několik desetiletí později popsal něco velice podobného také Sherard Osborn, admirál britského královského námořnictva a polárník. V roce 1861 vydal knihu My Journal in Malayan Waters (Můj deník z malajských vod), ve které popsal své zážitky z Malajsie. Zmínil také vyprávění o mučení, které měli potvrdit jak členové jeho posádky, tak někteří místní.
V Malajsii byli na mučení přeborníci
Mučení podle Osborna probíhalo nejrůznějšími způsoby. Jedním z nich bylo například vaření zaživa. Dotyčného umístili do vydlabaného stromu, který pokryli blátem a poté kolem něj zapálili oheň. Díky blátu se strom nevznítil, ale uvnitř jeho dutiny začalo být postupně nesnesitelné horko, které vedlo k úmrtí mučeného.
Nejstrašnější mučící metoda, o které Osborn psal, je však velmi podobná tomu, co dnes známe jako již zmíněné bambusové mučení. Zmiňoval přitom, že rostlina, o které dnes víme, že je to bambus, roste každý den o desítky centimetrů.
Pokud tak byl nad něj někdo přivázán v poloze v sedě, divoce expandující výhonek nakonec pronikl do jeho těla. Obvykle jej propíchl v oblasti zadní části těla, což způsobilo poranění střev. V podstatě tak jde říci, že to velmi připomínalo napíchnutí na kůl.
Mučili Japonci za druhé světové zajatce bambusem?
Zní to sice jako hrůzostrašný příběh z dávné minulosti, traduje se ale, že stejnou metodu používali také japonští vojáci během druhé světové války. O Japoncích se ví, že při nakládání s nepřátelskými zajatci byli často velmi brutální a nebáli se sáhnout ani k mučení.
Nikdy se ale nepodařilo spolehlivě prokázat, že by používali zrovna mučení bambusem. Zkazky o tom, co vše zajatcům prováděli, se z části skládají z toho, co vyprávěli přeživší. Další část mohla být také válečnou propagandou, která měla přesvědčit o tom, že nepřítel, v tomto případě japonská armáda, je skutečně nebezpečný a je třeba se mít opravdu na pozoru.
V roce 2008 se televizní show Bořiči mýtů rozhodla otestovat, zda může rychle rostoucí bambus skutečně probodnout člověka. Nevyužili pochopitelně skutečné lidské tělo, místo toho si opatřili balistickou želatinu. Ta se používá například u rekonstrukcí násilných trestných činů, testování zbraní a podobně. Tento experiment, stejně jako dva další, prokázal, že bambus by lidské tělo skutečně propíchnout mohl.
Zdroje:
