Článek
Způsob, jakým slavíme Vánoce, se za několik posledních desetiletí hodně proměnil. Již dlouhé měsíce před svátky se obvykle začínají objevovat nejrůznější reklamy, obchodní domy rozsvítí stromečky již koncem října, nebankovní společnosti začnou nabízet zaručeně výhodné vánoční půjčky - z období, které mělo být především ve znamení rodinné pohody, se stal vynikající byznys.
Dárků si dnes většinou dáváme mnohem více, než bývalo zvykem. V některých domácnostech pod nimi ani není vidět stromeček a není výjimkou, že si děti během Štědrého večera ani nezvládnou rozbalit všechny balíčky, protože jsou záplavou lesklého papíru naprosto zahlcené.
Igráček již v minulosti trochu připomínal německé figurky Playmobil.
Množství dárků bylo dříve mnohem skromnější
V minulosti oproti tomu většinou dostaly dárků jen pár. Část z nich byly praktické věci, které by rodiče pravděpodobně museli pořídit - například lyže nebo zimní oblečení na hory. Své místo ale pochopitelně měly také hračky - na některé z nich bylo nutné stát dlouhé fronty nebo je pracně shánět „pod pultem“. Koneckonců ale pro mnoho z nás bylo velkým svátkem již jen to, že jsme si mohli koupit pomeranče.
Co tedy děti v Československu nejčastěji chtěly tak moc, že kvůli tomu byly ochotné být po celý rok hodné, aby jim Ježíšek vyhověl? Z dnešního pohledu to nejspíš taková sláva nebyla. Tehdy to ale znamenalo celý náš dětský svět.
Figurky, které byly hit, si můžete koupit i dnes
Jednou z nejoblíbenějších hraček byl Igráček. Jednalo se o malé umělohmotné figurky, které se vyráběly od roku 1976. K dostání byly v několika variantách, které většinou představovaly nejrůznější povolání. Přestože se tehdy tvrdilo, že jde o naprosto autentický československý originál, ve skutečnosti to není tak docela pravda. Při bližším průzkumu totiž zjistíte, že se Igráček nápadně podobá jiné hračce německé provenience, konkrétně figurkám Playmobil. Zajímavostí pak je, že oba dva výrobci figurky prodávají dodnes.
Dalším hitem byli mončičáci. Podivní plyšoví králíci v nepřirozených barvách byli absolutní špička mezi dárky a dítě, které je pod stromečkem našlo, bylo ve třídě zpravidla za největšího frajera. Mělo to ovšem háček, na trhu byli jak originální mončičáci, tak levnější napodobeniny, které ovšem každý znalec ve věku školáka spolehlivě rozeznal. Podobné je to dnes s plyšovou hračkou Labubu, která se těm dřívějším velmi podobá. Liší se snad jen o něco strašidelnějším vzhledem, děti z ní ale dnes mají stejnou radost, jakou měli jejich rodiče či prarodiče z mončičáků.
Mončičáci byli naprostým hitem.
První herní konzole byly jen pro vyvolené
Zvlášť chlapci toužili po již kultovní oranžové tatrovce, kterou za sebou poté na pískovišti tahali na provázku, případně po stavebnici Merkur. I tu si můžete pořídit ještě dnes, děti ale obvykle dávají přednost třeba Legu. To bylo však za socialismu velmi nedostatkovým zbožím, které si mohli dovolit jen vyvolení.
V pozdějších dekádách se začaly objevovat také první předchůdci herních konzolí. Jednalo se o takzvané „digihry“, ve kterých vlk z pohádky Jen počkej, zajíci! chytal do košíku vajíčka. Dnes by nejspíš nikoho neoslnila, tenkrát ale šlo o něco, co si mnoho dětí mohlo skutečně pouze přát a závidět šťastnějším kamarádům.
Existovala ale celá řada drobnějších, nicméně o nic méně populárních hraček. mohly to být třeba plechové modely traktorů či tanků, gumová miminka nebo Rubikova kostka. Nechyběly pochopitelně panenky, kočárky a plyšová zvířátka. Jen zřídka se ale stávalo, že by bylo balíčkem pod stromkem takové množství, jaké zažívají dnešní děti.
Dnešní děti se baví úplně jinak
V současnosti je to v řadě ohledů jiné. Školáci si s hračkami většinou přestávají hrát v mladším věku, než bývalo zvykem dřív. Místo toho se často oddávají počítačovým hrám nebo dokonce sociálním sítím. Z toho důvodu se tak mezi dárky objevují nové mobilní telefony, tablety, počítače nebo příslušenství pro natáčení vlastních videí.
Někomu to možná přijde škoda a určitě je k zamyšlení, zda si roky bezstarostného dětství dnešní mládež zbytečně nezkracuje. Na druhou stranu, kdybychom my starší měli podobné možnosti od útlého věku, dost možná bychom byli úplně stejní. Koneckonců v minulosti to často nebylo jiné a dřívější dospělí se rozčilovali, že děti příliš často poslouchají rozhlas nebo se dívají na televizi, místo toho, aby si venku zahráli kopanou.
Zdroje:
