Článek
Jeden z nejzáhadnějších pomníčků československé kriminalistiky se odehrál před více než padesáti lety, a to konkrétně 25. října roku 1974. Chvíli po půl jedenácté večer nastoupila u Národního divadla do tramvaje operní pěvkyně Věra Urieová společně se svou kolegyní a blízkou kamarádkou Janou Kosteleckou. Právě odehrály představení Dalibor a chystaly se obě domů spát.
Tramvají číslo 17 mířily do pražského Bráníku, kde Jana vystoupila o zastávku dříve, než její přítelkyně. Bylo sice pozdě večer, ale o Věru se vůbec nebála. Věděla totiž, že na zastávce ji autem vyzvedne její partner Zdeněk, který ji odveze domů. Když se loučily, rozhodně ale netušila, že ji vidí naposledy.
Když se další den Věra Urieová nedostavila do práce, bylo to jejím kolegům podezřelé, protože něco takového jí vůbec nebylo podobné. Snažili se jí proto zatelefonovat, sluchátko ale nikdo nezvedal. O nic moudřejší nebyli ani poté, co si promluvili s Janou Kosteleckou. Od osudného večera totiž neměla o Věře žádné zprávy a ani nemluvily o tom, že by se například někam chystala.
Věra Urieová (vpravo) byla okolím považována za velmi atraktivní ženu.
Výpověď Věřina partnera měla mnoho trhlin
Pohřešování své partnerky nakonec nahlásil její partner. Z jeho výpovědi ale kriminalisté nebyli moc moudří. Muž tvrdil, že svou přítelkyni ve smluveném čase na zastávce nevyzvedl, protože doma spal. Když další den vstával, měla být Věra již pryč. Teprve po několika dnech si u výslechu náhle vzpomněl, že ten večer volali jeho družce jacíci Rakušané, za kterými následně ráno odešla na schůzku. Z té se už nevrátila a proto se Zdeněk domníval, že mohla Věra Urieová emigrovat.
Policisté ale jeho slovům tak úplně nevěřili. Tak předně, pokud v osudnou noc spal, jak mohl vědět o telefonátu s údajnými Rakušany? Pokud by navíc zpěvačka skutečně emigrovala, nejspíš by to neudělala takto impulsivně. Díky své profesi totiž i za minulého režimu mohla cestovat po Evropě, a tak by dávalo mnohem větší smysl, kdyby se zkrátka nevrátila z divadelního zájezdu.
Věra Urieová měla sice bratra, který do Rakouska před lety emigroval, jenže ten zemřel přibližně tři roky před zmizením své sestry. Pěvkyně po něm navíc získala poměrně slušné dědictví a se Zdeňkem zrovna postavila novou dvougenerační vilu v pražských Hodkovičkách. Není proto známý žádný důvod, proč by se měla náhle rozhodnout pro odchod do ciziny.
Zabetonoval Zdeněk svou partnerku pod dálnicí D1?
A potom tu byla záležitost s klíči. Věra Urieová si totiž během zájezdu do Itálie koupila speciální bezpečnostní vložku, ke které patřily dva klíče. V Československu se tenkrát nedala vyrobit kopie, a proto pár vlastnil skutečně jen tyto dva kusy. Když se ale nedlouho po zmizení Urieové do domu ke Zdeňkovi chtěla nastěhovat neteř, dostala od něj jeden z těchto dvou klíčů. Kdyby však umělkyně odešla z domu sama, případně domů toho večera vůbec nedorazila, jistě by klíče měla u sebe.
Na první pohled to proto vypadá, jako by měl Zdeněk se zmizením své partnerky něco společného. Nasvědčovaly tomu také další indicie. Jako například to, že velmi brzy prodal její klavír, který pro ni byl velmi důležitý a potřebný k práci. Skoro jako by věděl, že se už Věra nikdy nevrátí. Krátce poté si navíc do domu nastěhoval novou partnerku.
Policii se ale nikdy nepodařilo Zdeňkovi cokoliv dokázat. Protože ale tenkrát pracoval jako stavební inženýr na stavbě dálnice D1, povídalo se, že svou družku, která byla na tehdejší poměry velmi movitá, zavraždil pro peníze a její tělo nechal zabetonovat pod dálnicí. Tato varianta se dokonce prověřovala, ale nebyly nalezeny žádné důkazy, které by teorii potvrdily.
Pověsti o zazděném těle z Národního divadla
Existovaly ale také další vyšetřovací verze. Jednou z nich bylo, že se Věra Urieová mohla stát obětí únosu nebo útoku neznámého agresora. V době zmizení jí sice bylo již devětačtyřicet let, byla ale velmi dobře udržovaná a vypadala minimálně o deset let mladší. Svým okolím byla považována za velice atraktivní, a tak neznělo úplně nepravděpodobně, že by pohledná osamělá dáma ve večerních hodinách nalákala náhodného zvrhlíka. Ani toto se však nepodařilo prokázat.
Poslední a nejdivočejší teorie se nikdy nedostala do té fáze, aby se jí oficiálně zabývala policie. Jedná se tak spíše o městskou legendu, které ale v letech po zmizení zpěvačky věřila řada lidí.
„Můj podřízený pocházel ze západu Čech a chodil občas na pivo s chlapíkem z Manětína, který byl zednický mistr a pracoval na rekonstrukci Národního divadla. Ten mu přísahal, že tam rozebrali obložení sauny a že v něm byla mrtvola. Prý museli podepsat mlčenlivost,“ zavzpomínal po letech kriminalista Pavel Kroulík, který tenkrát zmizení Věry Urieové vyšetřoval.
Osud Věry Urieové je dodnes záhadou
Jak ale uvedl, nikdy pro to neexistoval jediný důkaz. Městská prokuratura se ale o tuto historku chvíli zajímala, protože součástí legendy bylo také to, že zpěvačka měla zemřít během večírku v divadle, kterého se účastnili komunističtí potentáti. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že jde pouze o klepy, se ale také na tuto teorii postupně zapomnělo.
Do dnešního dne se nenašlo tělo Věry Urieové, stejně jako se nenašel jediný důkaz, který by pomohl vysvětlit, kam oné říjnové noci vlastně zmizela. Policie se přiklání k tomu, že se stala obětí násilného trestného činu.
I kdyby se ale po letech podařilo tuto záhadu objasnit, nejspíš by to již k ničemu nebylo. Případný pachatel totiž s největší pravděpodobností již dávno nežije.
Zdroje:
