Článek
Tak jako u většiny činů znovuzvoleného prezidenta USA těžko říct, zda je volba místa schůzky obou státníků náhodná, zda se jedná o sofistikovaný trolling s překvapivě hlubokými konotacemi, a nebo zda za vším ve skutečnosti nestojí Rusové.
Aljaška a to, jak ji Američané v roce 1867 zakoupili od ruského cara, je totiž také upomínkou na dobu, kdy spolu různé světové velmoci kreslily čáry na mapách světa, rozdělovaly si sféry vlivu a vnucovaly svou vůli slabším. Byl to svět, kde neplatila pravidla mezinárodního řádu, ale především právo silnějšího. Je možné, že pro oba prezidenty je právě taková vize světa přitažlivou, což chtějí světu ukázat i setkáním na studeném severu.
Rusové pronikli na americký kontinent už v 18. století
Aljašku odděluje od ruské Kamčatky jen několik desítek kilometrů Beringovy úžiny, která navíc každoročně zamrzá. Právě tudy přišli kdysi na americký kontinent první lidé, předkové domorodých Američanů. V 18. století je pak následovali poddaní ruských carů. Byli to většinou domorodí obyvatelé Sibiře, ale také kozáčtí dobrodruzi evropského původu.
Nepřicházeli kvůli půdě nebo s vidinou těžby zlata či jiných nerostů – vábila je nová loviště. Drahocenné kožešiny bobrů, vyder, ale i jiných zvířat, se totiž daly relativně snadno dostat přes nehostinnou Sibiř až na evropské trhy, kde je dychtiví zákazníci málem vyvažovali zlatem.
Lovce časem následovali obchodníci, kteří začali zakládat vesnice a obchodní stanice podél aljaškého pobřeží, nad kterým car Alexandr I. vyhlásil svou vládu v roce 1821. Vnitrozemí ale nadále zůstávalo výsostným územím domorodých Inuitů, kteří ovšem Rusům kožešiny ochotně dodávali.
Kozáci přivádějí domorodce pod carovu vládu, Karazin, Nikolaĭ Nikolaevich
Problémy odlehlé kolonie
Ruské osídlení na Aljašce ovšem od začátku provázely problémy. Osadníci museli čelit nehostinnému prostředí, dlouhým zimám a osamělosti. Na většině stanic žilo jen pár lidí, kteří se kromě domorodců stýkali jen s posádkami lodí. Ty připlouvaly vždy jednou za pár měsíců vyzvednout nahromaděné kožešiny. Snahy misionářů konvertovat domorodé obyvatelstvo k pravoslavnému křesťanství se setkávaly se smíšenými výsledky.
Sibiř byla příliš nedostupná a příliš odlehlá od centra ruského státu za Uralem. Navíc byla oddělená nekonečnou sibiřskou tundrou, přes kterou tehdy nevedla slavná transsibiřská magistrála. Železnice byla dokončena až na konci 19. století. To nesmírně komplikovalo přesun zboží, zásob i nových osadníků. Dnešní odhady hovoří o zhruba 700 Rusech, kteří měli ovládat území šestkrát větší než Morava.
Hledá se kupec
V druhé polovině 19. století se Aljaška pomalu stávala pro Rusko neudržitelnou. Země čelila finančním problémům po prohrané Krymské válce a náklady spjaté s držením kolonie převyšovaly získané výhody. Ruská vláda s obavami sledovala aktivity Velké Británie a Spojených států, jejichž vliv postupně pronikal skrz severoamerický kontinent od východního pobřeží.
Reálně hrozilo, že pokud se na Aljašce objeví naleziště zlata, povede to k neřízenému přílivu anglicky mluvících zlatokopů toužících po rychlém zbohatnutí. Rusko by pak mohlo nad územím ztratit kontrolu živelně. Od roku 1857 proto začalo carovo okolí hledat případného kupce.
V úvahu rozhodně nepřicházela Velká Británie, tehdejší supervelmoc. Rusové tehdy Brity vnímali jako své úhlavní rivaly při snaze získat vliv v Číně nebo na Blízkém Východě a nechtěli jim rozhodně v ničem vyjít vstříc. Pokud by Britové Aljašku získali a připojili k britské Kanadě, od ruského území by je dělil jen tenký pruh moře. Rusové se proto obrátili na další stoupající velmoc, která s Brity soupeřila o vliv – na Spojené státy.
Alexander II. byl poslední ruský vládce Aljašky.
Cesta do unie
Prodat Američanům Aljašku se ale nakonec ukázalo jako poměrně složitý úkol. Na přelomu 50. a 60. let 19. století byly USA rozděleny mezi zastánce a odpůrce otroctví a situace v zemi směřovala k občanské válce. Ruské návrhy tak nepadaly na příliš úrodnou půdu. Seriózní jednání tak začala až v roce 1865, po porážce separatistické Konfederace, a trvala dva roky.
Administrativa Andrewa Johnsona nakonec přijala nabídku carovy delegace a celé nové území koupila za 7.2 milionu dolarů. Cena to byla směšná, v přepočtu na dnešní ceny by šlo o méně než tři miliardy českých korun. Pozice Rusů se ale zdála neudržitelná, a tak byli za potupný obchod ještě rádi - doufali, že co posílí Američany, uškodí Britům.
Američané získali strategické území, zdědili ale všechny problémy, se kterými se před nimi potýkali Rusové. Dodnes je Aljaška nejřídčeji obydleným státem USA, dodnes musí tamní obyvatelé, mezi kterými zůstává i drobná ruská komunita, bojovat s nepřízní počasí, nedostatečnou infrastrukturou, obtížným zásobováním a nákladným vytápěním.
Na plnoprávné členství v Unii, a tedy i férové zastoupení v americké politice, museli čekat až do roku 1958. Přesto, když se pomyslně podívají přes moře na to, jak se žije obyvatelům ruské Kamčatky, jednoho z nejchudších regionů Ruské federace, málokdo z nich asi lituje, že se historie odvinula tak, jak se odvinula.
Zda takovou lítost ale nepociťují vládci Kremlu, kteří opakovaně aspirují na světovládu, je něco, nad čím by se Donald Trump mohl při cestě na summit zamyslet.
