Článek
Při návštěvě školy dnes může mít člověk snadno dojem, že se ve skutečnosti ocitl spíše na módní přehlídce. Už i malé děti si všímají, jestli je kamarádovo oblečení dostatečně značkové, rodiče jim mnohdy pořídí skutečně drahé kousky a pokud třída vyjede na hory, funkční prádlo a kvalitní sportovní oblečení mají všichni.
Ti, kdo vyrůstali před rokem 1989, si to ale nejspíš pamatují trochu jinak. Na výběr dvakrát nebylo a na estetiku se příliš nehledělo, pokud šlo o dětské oblečení. Mělo být hlavně praktické, levné a snadné na údržbu.
Při vzpomínce na žebrované punčochy mnohé z nás jímá hrůza ještě dnes.
Krepsilonové punčochy nás dodnes straší ve snech
Jednou z nejděsivějších věcí, kterou si dobře vybaví všechny Husákovy děti, byl krepsilon. Umělé vlákno tehdy bylo považované za to nejmodernější, bohužel ale mělo své nedostatky. Pro děti se z krepsilonu vyráběly především punčocháče, které bohužel po kontaktu s kůží začaly škrábat a nohy v nich svědit. Maminky si ale pochvalovaly, že na rozdíl od punčoch bavlněných ty krepsilonové nemají vytahaná kolena.
Typické pro tyto punčochy bylo, že byly vroubkované a nejčastěji dostupné byly ty v ošklivé hnědé barvě. Dětem připadaly natolik odpudivé, že ty starší jim vymyslely nelichotivou přezdívku „h*vňáky“, což je nejspíš přesně vystihovalo.
Zcela samostatnou kapitolou pak byly kamaše. Ty byly pletené a trochu připomínaly dnešní legíny. Zvlášť babičky byly spokojené, že budou děti v teple. Ty se je ale většinou styděly nosit, a to především chlapci, kteří si v nich nepřipadali dostatečně drsní.
Doma se nosilo horší oblečení
Dalším specifikem bylo také přísné dělení oděvů na domácí a slušné. Zatímco dnes se prodávají moderní teplákové soupravy, ve kterých lidé vyrazí klidně do školy nebo do práce, za socialismu to bylo něco nemyslitelného a kdo by to přesto zkusil, byl by za naprostého burana.
Tepláky tak děti nosily pouze doma, na zahradu nebo třeba na sport. Kromě etikety to také mělo další důvod. Lidé si totiž většinou to „lepší“ oblečení šetřili na výjimečné příležitosti. A tak bylo potřeba, aby se kousky vhodné do vzdělávací instituce neobnosily příliš rychle.
I prvňáci tak chodili do školy v tesilových kalhotách nebo manšestrácích. Děvčata nosívala spíše šaty nebo šatové sukně, pod které se nosila halenka. Příliš mnoho dívek byste v nohavicích nejspíš nepotkali, minimálně v dřívějších letech Československa.
Spodní prádlo, kterému se puberťáci smáli
V osmdesátých letech se k nám ze zahraničí dostala jedna lahůdka. Šlo o sady spodního prádla, které byly opatřené anglickými názvy jednotlivých dnů v týdnu. K dostání byly převážně v Tuzexu a budily velké pobavení mezi dospívající mládeží.
Nedělní kalhotky s textem „Sunday“ se tak měly nosit na rande. Proč? Výuka angličtiny nebyla na úplně oslnivé úrovni, obzvlášť co se výslovnosti týká. Proto se pro zmíněný text vžila výslovnost „sundej“. Více vysvětlovat pravděpodobně není potřeba.
Komu se nelíbilo oblečení z obchodů, neměl prakticky jinou možnost, než posadit se za šicí stroj a něco si spíchnout sám. Mnohé maminky v tom byly přebornicemi a pokud jim navíc příbuzní ze zahraničí poslali Burdu, mohly své potomky vymódit podle nejnovějších trendů ze světa.
Zdroje:
