Článek
Římané se nebáli kolektivního zážitku. Veřejné latríny byly prostorné místnosti s dlouhými kamennými lavicemi, v nichž bylo vyřezáno několik desítek otvorů vedle sebe. Žádné přepážky, žádné závěsy – prostě si člověk sedl a vykonával potřebu vedle úplně cizích lidí. Soukromí nulové, zato možnost konverzace obrovská. Latrína tak fungovala skoro jako dnešní kavárna. Lidé tu probírali politiku, obchodní záležitosti, anebo jen tlachali o počasí.
Toaleta byla také místem, kde se dalo uvolnit i jinak, než tělesně. Antické anekdoty a satiry si dělají legraci z prdění, a dokonce se píše, že císař Augustus musel vydat edikt, který povoloval u stolu hlasité odlehčení, protože jistý senátor se málem udusil, když se snažil být příliš distingovaný. Římané zkrátka brali věc prakticky. Co musí ven, to musí ven.
Reprodukce římské toalety, na které byste si příliš soukromí neužili.
Slavná houba na klacíku
Snad nejznámější římskou toaletní pomůckou byla tzv. spongia, houba připevněná na dřevěném proutku, ponořená do žlábku s tekoucí vodou. Po vykonání potřeby se s ní člověk očistil, opláchl ji a vrátil na místo.
Zní to prakticky? Jen do chvíle, než si uvědomíme, že houba byla sdílená mezi všemi návštěvníky. Někteří historici se však domnívají, že houba mohla sloužit spíše jako štětka na mísu než na vlastní hygienu. To by dávalo smysl – a lidé se pak utírali spíš mechem, listím, kousky textilu či slámou.
Inženýrský zázrak a bohové
Římané měli obrovskou výhodu v inženýrství. Jejich města byla vybavena propracovanými kanalizacemi, z nichž nejslavnější, Cloaca Maxima, odváděla splašky z Říma už od dob králů. Nadto byly latríny napojeny na akvadukty, takže voda proudila a odnášela nečistoty pryč. To se středověkým městům, kde lidé vylévali nočník přímo na ulici, ani nesnilo.
Zajímavé je, že i zde Římané cítili potřebu nadpřirozené ochrany. Toaleta byla považována za prostor, kde číhají démoni a zlí duchové. Proto se na stěny malovaly ochranné symboly a v některých případech se vzývala i zvláštní božstva. Traduje se třeba postavička jménem Crepitus – bůh prdu. Nejspíš se ale jedná o vynález pozdějších, křesťanských autorů, kteří s jeho pomocí zesměšnovali římské pohanství.
Slavná houba na klacíku, která ale nejspíš sloužila spíše pro očištění toalety.
Peníze nesmrdí
Římský záchodový příběh by nebyl úplný bez císaře Vespasiana. Ten zavedl daň placenou za vyvážení moči. Ta byla užitečná v koželužnictví i při bělení prádla – obsahuje totiž amoniak. Moč se proto sbírala v městských nádobách a odvážela k dalšímu využití.
Když si lidé stěžovali, že je to odporné, Vespasian pronesl slavnou větu „Pecunia non olet“ – peníze nesmrdí. Od té doby se tahle hláška používá vždy, když jde o peníze získané poněkud nečistým způsobem.
Když se na římské latríny podíváme ve srovnání s dobou po pádu impéria, rozdíl je značný. Středověká města sice měla své prevéty a hrady záchodové výklenky, ale kanalizace chyběla a fekálie často končily přímo na ulici nebo v příkopu. Římané byli tedy o několik set let napřed. Přesto i oni měli své mouchy– nebo spíš zápachy – a jejich „civilizovaná hygiena“ by nám dnes připadala dosti „středověká“.
Zdroje:
