Článek
Není to tak dlouho, kdy byl v Řecku zaveden šestidenní pracovní týden. Trendy jsou přitom v dnešní době úplně opačné a v řadě států se uvažuje o tom, zda by minimálně v některých profesích nebyly dostačující čtyři pracovní dny.
Ti, kdo zažili socialismus, si ale možná ještě vzpomenou, že až do roku 1968 v Československu též existovaly pracovní soboty. Nikdo se nad tím nepozastavoval, poněvadž to bylo zvykem už od 19. století. Za první republiky ale přece jen došlo k drobné úlevě, protože byla pracovní doba zkrácena na „pouhých“ osm hodin.
Protože dospělí soboty trávili v zaměstnání, děti v sobotách chodily do školy. Často sice v tento termín probíhaly méně náročné vyučovací předměty, nic to ale neměnilo na tom, že víkendy byly až trestuhodně krátké.
Socialismus bylo třeba budovat i o víkendech.
Konec pracovních sobot způsobil rozmach chalupaření
V roce 1956 došlo k další změně. O pracovních sobotách se totiž nově začalo pracovat pouze po dobu šesti hodin. Na další uvolnění se poté čekalo dalších deset let, kdy se nejprve pracovalo o víkendu pouze jednou za dva týdny, než byly zavedeny víkendy dvoudenní, a to právě v roce 1968.
Ve způsobu trávení volného času Čechoslováků to tehdy znamenalo doslova revoluci. Došlo totiž k obrovskému boomu chalupaření. Kdo neměl chalupu a žil ve městech, často si pořídil zahrádku v zahrádkářské kolonii, kde ti šťastnější měli malou chatku, vhodnou k alespoň letnímu obývání.
Ani tak to ale neznamenalo, že už nikdo nebude muset jít do práce v sobotu. Několikrát do roka se totiž zpravidla konaly takzvané pracovní soboty. Co to v praxi znamenalo? Lidé v daný den nakráčeli do zaměstnání. Zatímco ve fabrikách se pracovalo jako v jiné dny, na jiných pracovištích, kupříkladu v úřadech, se v tyto dny uklízelo, probíhala archivace a další nezáživné činnosti.
Akce Z byly povinně dobrovolné
Oficiálním důvodem pro existenci těchto pracovních sobot byla nutnost vykrýt státní svátky. Těch však bylo v minulosti mnohem méně než dnes, dokonce i Štědrý den byl tehdy pracovním dnem. Pracovní sobota tak přišla skutečně jen málokdy. O děti bylo během pracovních sobot postaráno. Školy pro ně totiž organizovaly nejrůznější sportovní kurzy nebo třeba branná cvičení.
Kromě pracovních sobot byly čas od času vyhlášeny také „akce Z“, neboli dny zvelebování. Jednalo se o jakousi sousedskou svépomoc, během které lidé o svém volnu a zadarmo pomáhali s údržbou veřejného prostoru. Mohlo jít třeba o údržbu a úklid parků, ale také pomoc při výstavbě nejrůznějších budov. V řadě obcí tímto způsobem vznikly třeba první samoobsluhy nebo kulturní domy.
Jednalo se o aktivity, které byly „povinně dobrovolné“. Nebylo sice striktně nařízeno zúčastnit se, nicméně úřady pochopitelně bedlivě sledovaly, kdo ochotně přispívá k budování lepších socialistických zítřků a kdo naopak ruku k dílu nepřiložil. Z toho důvodu se dříve poměrně oblíbené akce Z nakonec staly jen další z mnoha nepříjemných povinností.
Nevyužít právo na práci bylo trestné
Nezaměstnanost za socialismu prakticky neexistovala. Právo na práci bylo totiž zakotveno v zákoně a každý ho nejen mohl, ale dokonce musel využít. V opačném případě se jednalo o tzv. příživnictví, které bylo trestným činem. Hospodářství bylo centrálně plánované a práce se lidem, kteří si ji nedokázali zajistit sami nebo se do ní příliš nehrnuli, přidělovala.
Na první pohled to může působit jako výhoda, mělo to ale svá úskalí. Existovala totiž řada pracovních míst, která ve skutečnosti nebyla potřebná a jednalo se zkrátka o práci pro práci. Není proto divu, že to mohlo být velmi neefektivní a řada zaměstnanců chodila na pracoviště spíše pít kávu s kolegy, než skutečně vytvářet hodnoty.
Zdroje:
