Článek
V dnešní době jsou dětské pokoje pro rodiče velké téma. Existuje obrovské množství firem, které se specializují přímo na nábytek pro nejmenší, diskutuje se o co možná nejvhodnějším uspořádání a mnohé maminky přemýšlí o tom, zda prostředí pokojíčku jejich potomky dostatečně rozvíjí.
Soužití více dětí v jednom pokoji dnes vnímáme jako nouzové řešení. Pokud jde o školáky opačného pohlaví, domnívá se většina lidí, že je to vysloveně nevhodné. Není tomu ale tak dávno, kdy se na bydlení jako takové hledělo úplně jinak.
Dětský pokoj byl často naprostý luxus
Za socialismu jsme zkrátka žili úplně jinak, což se pochopitelně týkalo také dětí. Na přelomu padesátých a šedesátých let se československá vláda potýkala s řešením bytové otázky a byty se začaly navrhovat jinak, než bylo zvykem dosud. Velkou novinkou bylo například to, že obývací pokoj sloužil jako společenská místnost a nikdo v ní nespal - alespoň tedy teoreticky.
V praxi bylo totiž běžné, že ve dvoupokojovém bytě žili prarodiče, mladý manželský pár a jedno nebo dvě malé děti. Rozhodně nebylo pravidlem, že by děti měly svůj vlastní pokoj, natož aby ho měly pouze samy pro sebe. Kde nebyl dostatek prostoru, často jedna místnost sloužila jako obývák a druhá jako ložnice, kterou využívala celá rodina.
Pokud už měla rodina dost místa na samostatný dětský pokoj, sdíleli ho obyčejně všichni sourozenci dohromady - pokud tedy nešlo o jedináčka. Nebýval moc prostorný, a tak bylo třeba tomu uzpůsobit také jeho zařízení.
Do dětského pokoje často putoval nábytek, pro který už rodina neměla vhodné využití.
Palandy byly nutností
Ve většině případů se v něm nacházela palanda, a to z toho důvodu, že jinak by již nebylo dost místa pro psací stůl na plnění domácích úkolů do školy. Mnozí z vás si jistě ještě vzpomenou na patrovou postel se specifickými kruhovými schůdky.
Když se někomu poštěstilo, že měl pokojík větší, rodiče do něj často pořídili takzvané válendy, čalouněné jednolůžkové postele. Jejich matrace nebývala příliš kvalitní a po čase se v některých místech proležela. Mívaly ale úložný prostor, do kterého bylo možné odklidit třeba povlečení nebo náhradní přikrývky.
Rovněž se nikdo příliš nezaobíral estetikou. Hledělo se hlavně na funkčnost a do dětských pokojů tak často v rámci úspor putoval vyřazený nábytek, který se posbíral po celé rodině. Výsledek tak byla místnost, která byla tak trochu „každý pes, jiná ves“.
Vitrínu na modely už dnes děti nemají
Některé prvky, které školáci ve svých pokojích kdysi mívali, tam dnes již nenajdeme. Jednou z nich bývala třeba vitrína, která sloužila pro vystavování oblíbených hraček. Mohlo jít třeba o nejrůznější figurky, sbírku angličáků nebo slepované modely letadel. Skleněné výplně byly trochu nebezpečné, pokud se dva bratři poprali, riskovali, že některý z nich sklem prolétne a vyslouží si kromě nehezkého úrazu také pořádnou výchovnou přednášku od rodičů.
Menší děti zase mívaly proslulého dřevěného houpacího kohouta. Ten býval malovaný a pestrobarevný. Na rozdíl od řady jiných hraček byl také velmi fortelný, takže se v mnohých domácnostech nachází dodnes, a to k nesmírné radosti vašich vnoučat.
V panelových domech bylo velmi moderní dětské pokoje tapetovat. Tapety byly papírové a lepily se rovnou na betonové stěny. Obvykle šlo o výrazné barvy i vzory, které zkrátka nešlo přehlédnout. Stěny se někdy zdobily háčkovanými obrázky zvířat, nejvíce frčel třeba Krteček.
Pro většinu dnešních rodin by takové bydlení nejspíš již bylo neuspokojivé, ale co naplat - byla to zkrátka jiná doba, která měla svá specifika.
Zdroje:
