Článek
Doba se mění, některé věci ale zůstávají stále stejné. Jakmile udeří letní teploty, většina z nás už se vidí někde u vody a ani v socialistickém Československu to pochopitelně nebylo jinak. Co se ale změnilo, jsou možnosti koupání.
Velká část lidí pochopitelně vyrážela k rybníku za vsí, popřípadě na pískovnu. Převlékat jsme se tam museli za křovím a limonádu nám tam nikdo neprodal, zato odpadala nutnost platit vstupné. Podobně se často využívaly také požární nádrže.
U rybníků a pískoven se často rovnou tábořilo. Přes den si lidé užívali slunce a koupání, večer zasedli k táboráku a opékali si špekáčky nebo chleba. S postupujícím večerem se také morálka trochu uvolňovala, a tak někdy došlo dokonce i na koupání na Adama.
Bazény se stavěly svépomocí
Existovala ale také klasická koupaliště. Mnoho z nich vznikalo během takzvaných akcí Zet, kdy se lidé povinně dobrovolně podíleli na nejrůznějších bohulibých činností, které měly zvelebit jejich okolí. Někdy to byly zkrátka veřejně prospěšné práce, jinde se ale v rámci těchto brigád stavěly bazény.
Pochopitelně se to neobešlo bez odborného dohledu, pracovníci z lidu většinou vykonávali především jednodušší činnosti, jako například kopání jámy, nošení pytlů s pískem a podobně. Za tuto práci nebyl nárok na žádný plat, v některých obcích se to ovšem radnice rozhodla vyřešit tak, že za odměnu měly místní děti dlouhé roky vstupné zdarma.
Kromě těchto polopřírodních koupališť, z nichž některá slouží dodnes, existovaly také klasické plavecké bazény, ať už venkovní, nebo kryté. Jak to tam chodilo? Na recepci obvykle návštěvníci dostali klíček od skříňky a poté si to namířili do šatny. Zatímco dnes platí v bazénech přísná hygienická pravidla a každý je povinen osprchovat se bez plavek, dříve se na to tolik nehledělo.
Na plavky se nedalo dívat
V bazénech ale obvykle bylo tolik chlóru, že minimálně po plavání se dobrovolně sprchovali všichni. V opačném případě by si domů odnesli ekzém. Není proto vůbec divu, že se našla řada lidí, kteří měli od lékaře potvrzení o alergii na chlór a mnozí z nich kvůli tomu dokonce před vojnou obdrželi modrou knížku.
O atrakcích jsme si mohli nechat zdát. Naprostý vrchol byla obyčejná červená skluzavka z laminátu, která příliš neklouzala a často si o ní děti buď spálily kůži, nebo natrhly plavky. Některá koupaliště byla vybavena bufetem. Samozřejmostí bylo pivo nebo limonády, prodávaly se šunkové chlebíčky nebo smaženky.
Co se plavek týká, žádná velká hitparáda to nebyla. Obchody nabízely zpravidla jen několik málo druhů a zvlášť dámy z nich nebyly nadšené, protože tvary podprsenek byly uniformní, na rozdíl od ženských poprsí. Zdaleka ne každé tak vrchní díl plavek seděl. Pánové se zase museli spokojit s plavkami slipového střihu, které rozhodně nebyly právě lichotivé.
Příznivé ceny nám dnes chybí
Pořádný bazén zdaleka nebyl dostupný všude, a tak nebylo nic neobvyklého, že na parkovišti u koupaliště stály autobusy s poznávacími značkami z jiných lokalit. Šlo zkrátka o takovou vzácnost, že se kvůli tomu vypravovaly zájezdy.
Vstupné na koupaliště bylo obvykle velmi lidové. Děti a mládež platily okolo 2 československých korun, dospělí o něco více. Proto byla koupaliště během letních prázdnin obsypaná omladinou. Skupinky dospívajících polehávaly na dekách, poslouchaly hudbu z donesených tranzistorových rádií a užívali si zábavy doslova za pár šupů.
Zdroje:
