Článek
Bývalý italský policista Mauro Prosperi měl velký koníček, a to nejrůznější vytrvalostní běžecké závody. Zamlada se ostatně věnoval modernímu pětiboji, a tak byl skutečně ve skvělé kondici. Čas od času ale rád vyzkoušel, co všechno jeho tělo ještě vydrží. Proto se v roce 1994 rozhodl zapojit do extrémního závodu Marathon des Sables, který se konal v Maroku.
O co přesně jde? O nic menšího, než přes 250 kilometrů dlouhý běh napříč Saharou. Závodníci si nesou většinu vybavení na zádech, překonávají obrovskou vzdálenost a navíc musí čelit teplotám, které mnohdy přesáhnou 50 stupňů Celsia.
Že to bude skutečně drsný zážitek, s tím Mauro počítal, koneckonců nebyl v této disciplíně žádný nováček a leccos už měl za sebou. Rozhodně ale nečekal, že se situace zvrtne tak děsivým způsobem.
Písečná bouře ho zaskočila
První tři dny závodu šlo všechno hladce. Během čtvrtého dne se ale nad Saharou zvedla obrovská písečná bouře, ve které bylo prakticky nemožné se jakkoliv orientovat v prostoru. Většina závodníků se proto rozhodla zůstat na místě a počkat, až se počasí opět umoudří.
Ne tak ale Mauro Prosperi. Došel k závěru, že nejlepší bude pokračovat a získat tak nad soupeři pořádný náskok. Usoudil totiž, že pomocí kompasu a mapy dokáže udržet správný směr jednoduše. Bohužel se ale fatálně zmýlil.
Jakmile se vítr konečně utišil, uvědomil si Mauro, že je úplně sám uprostřed marocké pouště a vůbec neví, kde se nachází. Nejprve doufal, že ho ostatní co nevidět doběhnou, to se ale nestalo. Posadil se na jednu z dun a vyčkával, protože předpokládal, že ho organizátoři závodu začnou hledat.
Plnil láhev vlastní močí
Nad hlavou mu prolétl vrtulník, a tak na nic nečekal a vystřelil nouzovou světlici. Bohužel ji ale pilot vůbec nezaregistroval, a tak zoufalý běžec jen sledoval, jak jeho naděje na záchranu mizí v dáli.
Mauro začal horečně počítat a výsledky se mu vůbec nelíbily. Uvědomil si totiž, že má zásoby potravin a vody sotva na jeden den. Proto večer naplnil prázdnou láhev vlastní močí. Předpokládal totiž, že brzy přijde situace, kdy to bude jediná dostupná tekutina.
Během bezcílného bloudění pouští narazil Prosperi na opuštěnou malou svatyni, což mu pravděpodobně zachránilo život. Našel v ní totiž stín, bez kterého by vedro neměl šanci přežít. Postupně ho ale stále více trápil nedostatek potravin a vody.
Jedl syrové netopýry
Pojídal tak prakticky cokoliv, co mu přišlo pod ruku. Brouky, rostliny a dokonce i netopýry, které musel konzumovat syrové. Ze zoufalství dokonce sál tekutinu z vlhčených ubrousků, které měl v batohu.
Uprostřed jednotvárné krajiny, ve které nezaslechl jediný zvuk, navíc úplně ztrácel pojem o čase a postupně začal propadat chmurným myšlenkách. Dospěl k závěru, že se ze Sahary živý nedostane a dokonce vážně uvažoval o sebevraždě.
Když se ale pokusil podřezat si žíly, zjistil, že kvůli dehydrataci mu krev téměř neteče. V ten okamžik ale pocítil nový příval naděje. Nemožnost zkrátit své trápení si vyložil jako znamení, že má ve své pouti pokračovat. Trvalo to ale dlouhých devět dní, než před sebou na horizontu uviděl drobné černé tečky.
Nejprve spatřil stádo koz, za kterým se později objevila také rodina kočovníků. Ti se o něj postarali a přivolali pomoc. Teprve poté, co si ho do péče převzali zdravotníci, dozvěděl se Mauro, že se od původní závodní trasy vzdálil o více než dvě stě kilometrů a doputoval až na území Alžírska. Zhubl neuvěřitelných čtrnáct kilogramů a byl na pokraji smrti.
Zdroje:
