Článek
Proč si vůbec někdo myslí, že za minulého režimu bylo lépe? Jako hlavní důvody většina zastánců tohoto názoru zmiňuje levné bydlení nebo jistotu práce. Pochopitelně to zdaleka nebylo tak jednoduché, jak se někteří domnívají. Zajímavé ale je, že na rozdíl od dnešní doby nemuselo vůbec platit, že nejlépe se budou mít vysokoškoláci a lidé na vysoce kvalifikovaných pozicích.
V socialistickém Československu se mohlo snadno stát, že se dobře dařilo člověku, jehož povolání bychom dnešní optikou vnímali jako úplně obyčejné nebo dokonce trochu podřadné. Rozhodně přitom nešlo jen o číslo na výplatní pásce. Tenkrát totiž platilo, že k dobrému životu je potřeba mít ty správné kontakty nebo přístup ke zboží, které se jinak nedalo sehnat.
Horníci si žili královsky
Pokud bychom měli vybrat jen jedinou profesi, kterou komunistický režim doslova hýčkal, byli by to horníci. Těžký průmysl totiž představoval základ socialistické ekonomiky a uhlí bylo strategickou surovinou.
Horníci tak dostávali nadprůměrné mzdy, různé příplatky, delší dovolenou, podnikové byty i další výhody. Propaganda z nich navíc dělala hrdiny socialistické práce. Jejich platy často převyšovaly příjmy vysokoškolsky vzdělaných profesí, což si dnes málokdo dovede vůbec představit.
Komunistický systém ale dlouhodobě zvýhodňoval právě výrobní odvětví a současně snižoval ekonomickou hodnotu vysokoškolského vzdělání.
Řezníka si každý předcházel
Dnes práci za prodejním pultem většina lidí nepovažuje za nic prestižního, ale spíše zaměstnání pro ty, kteří úplně nevěděli, co se sebou. V době, kdy bylo maso nebo kvalitní potraviny nedostatkovým zbožím, představoval ale řezník nebo vedoucí samoobsluhy velmi důležitou osobu.
Mohl totiž ovlivnit, který zákazník dostane lepší kus masa nebo kdo si odnese banány. Pro své příbuzné a přátele často schoval něco takzvaně pod pult a pokud jste mu měli co nabídnout na oplátku, měli jste téměř stoprocentní jistotu, že z nákupu nebudete odcházet s nepořízenou.
Není tak vůbec divu, že se svého času říkalo, že lepší je znát řezníka než ministra. Samozřejmě šlo pouze o nadsázku, ale dobře vystihovala fungování ekonomiky nedostatku.
Řemeslo mělo zlaté dno
Když dnes něco nefunguje, obvykle to hodíme rovnou do popelnice a obratem si na internetu objednáme náhradu. V minulosti to ale takhle jednoduché zdaleka nebylo. Koupit nový výrobek bylo něco, na co se mnohdy čekalo týdny nebo dokonce měsíce, protože dané zboží zkrátka zrovna nebylo k sehnání.
Schopný instalatér, elektrikář nebo automechanik proto představoval člověka, kterého si lidé předcházeli. Vedle oficiální práce si řada řemeslníků přivydělávala takzvaně „na melouch“, tedy soukromými zakázkami placenými bokem. Ty sice byly často na hraně zákona, ale představovaly významný zdroj příjmů.
Taxikář znal každého
Nyní se jako taxikáři živí převážně cizinci nebo lidé, kteří mají tuto profesi jako přivýdělek ke svému běžnému zaměstnání. Za socialismu byl ale šofér někdo, protože měl přístup k informacím, kontaktům a často také k zahraničním zákazníkům.
Ve větších městech se kolem taxikářů vytvářely vazby na černý trh nebo na obchod s nedostatkovým zbožím. Samozřejmě to neplatilo zdaleka o všech, jejich profese jim ale nabízela možnosti, které běžný zaměstnanec neměl. Proto také bývala mezi lidmi považována za velmi výhodnou.
Společenské prestiže se nikdo nenají
Možná největším překvapením je, kdo na vrcholu socialistického ekonomického žebříčku nefiguruje. Lékaři, právníci nebo vysokoškolští odborníci sice samozřejmě patřili mezi osoby, kterých si ostatní vážili, jejich mzdy ale často nebyly nijak oslnivé.
Komunistická mzdová politika totiž cíleně stlačovala rozdíly mezi profesemi a preferovala dělnická povolání před vysokoškolsky vzdělanými odborníky. Výnos z vyššího vzdělání byl ve srovnání se současností výrazně nižší.
Zdroje:
