Co Číňan nikdy nepochopí na Japonci (a naopak)

Japonská civilizace se po staletí formovala pod silným čínským vlivem. Právě z Číny přišlo písmo, státní správa, konfuciánské pojetí rodiny a hierarchie i buddhismus. Čína byla dlouho kulturním centrem východní Asie a Japonsko jejím pozorným žákem.

Zatímco však Čína zůstala obrovskou kontinentální říší, Japonsko se vyvíjelo izolovaně na ostrovech. Tato izolace způsobila, že stejné ideje zakořenily odlišným způsobem a vytvořily jinou mentalitu.

Jedním z nejvýraznějších rozdílů je pohled na zákony a společenský řád.

V Číně jsou pravidla často vnímána jako rámec, který lze přizpůsobit okolnostem. Klíčovou roli hrají osobní vztahy a sítě známostí, takzvané guanxi. Pokud existuje správný kontakt nebo příležitost, je možné systém obejít. Pravidla jsou nástrojem, nikoli morální zásadou.

V Japonsku mají pravidla téměř posvátný charakter. Dodržují se i tehdy, když jsou nepohodlná nebo nelogická. Stud z jejich porušení bývá silnější než strach z trestu. Ideálem je zapadnout, nerušit ostatní a zachovat řád.

Zatímco Číňan se snaží systém přechytračit, Japonec se snaží stát jeho bezchybnou součástí.

Rozdílný je také způsob, jakým obě kultury zacházejí s emocemi.

V Číně jsou projevy radosti, hněvu či frustrace běžnou součástí veřejného prostoru. Hlasité hovory, hádky nebo smích nejsou považovány za nezdvořilé. Emoce patří k životu a jejich potlačování není ctností.

V Japonsku je tomu naopak. Společenská harmonie má přednost před osobní upřímností. Lidé rozlišují mezi tím, co skutečně cítí, a tím, co dávají najevo. Vnitřní svět zůstává skrytý, vnější tvář klidná a kontrolovaná.

Obě společnosti kladou důraz na kolektiv, ale odlišným způsobem.

V Číně je silně zakořeněná osobní ambice. Úspěch jednotlivce je známkou schopnosti přežít v tvrdém prostředí. Prosadit se znamená obstát.

V Japonsku je vyčnívání vnímáno jako riziko. Jednotlivec by neměl narušovat rovnováhu skupiny. Nejvyšší hodnotou je spolehlivost, loajalita a nenápadnost.

Čínské dějiny jsou po tisíce let spojeny s představou silného státu. Moc přichází shora a je považována za zdroj pořádku i stability. Dynastie se střídaly, ale autoritářský model vlády zůstával.

Japonsko se vyvíjelo jinak. Významnou roli zde hrála osobní věrnost a samurajský kodex cti. Autorita tak nebyla jen otázkou moci, ale i morálního závazku.

Rozdíly se zrcadlí i v umění.

Čínská tradice obdivuje velikost, bohatost a monumentálnost. Paláce, města i stavby mají demonstrovat sílu a význam.

Japonská estetika naopak hledá krásu v jednoduchosti, tichu a nedokonalosti. Směr wabi-sabi oceňuje prázdný prostor, pomíjivost a stopu času.

Historické konflikty, zejména japonská okupace Číny ve 20. století, zanechaly hluboké rány. Kulturní nepochopení je však starší.

Číňané často považují Japonce za chladné a přehnaně podřízené pravidlům. Japonci vnímají Číňany jako hlučné, chaotické a nerespektující řád.

Rozdíl mezi oběma světy lze přirovnat k obrazu. Čína připomíná mohutnou řeku. Je hlučná, kalná, plná protichůdných proudů, chaosu i síly.

Japonsko působí jako pečlivě udržovaná zahrada. Tichá, kontrolovaná, založená na rovnováze a detailech.

Obě civilizace jsou staré, hluboké a fascinující. Ale mají velmi rozdílné duše.

Zdroje: