Článek
Ticho vítězů i poražených
Bezprostředně po druhé světové válce nevládla euforie, ale spíše otupělost. Miliony lidí se vracely z front, z táborů, ze zajetí – a většina z nich o tom nedokázala mluvit.
V Německu panovala směs viny, studu a potlačených emocí. Východní Evropa, pohlcená novými režimy, nahradila individuální bolest kolektivním příběhem o hrdinství. Na Západě se zase kladl důraz na obětavost a obrodu – nikoli na utrpení.
Každá společnost našla způsob, jak trauma zakrýt, aby mohla přežít.
Sociologové mluví o tzv. „morálním tlaku na zapomnění“. Lidé chtěli žít dál, ale nevěděli jak, protože to, co prožili, bylo nevyslovitelné.
Tělo mlčí, paměť mluví
Moderní výzkumy traumatu (např. práce Bessela van der Kolka nebo Judith Hermanové) ukazují, že mlčení není lék, ale forma přežití. Trauma, které není vyjádřeno, ale nezmizí – usadí se v těle, v gestech, v rodinných vztazích. Mnozí přeživší holokaustu, bombardování nebo nucených přesunů trpěli nespavostí, úzkostí, agresivitou, ale nedokázali si své potíže spojit s minulostí.
Teprve o desetiletí později se začal používat pojem „posttraumatická stresová porucha“ (PTSD) – oficiálně až v roce 1980.
Do té doby se o psychických následcích války mluvilo spíš jako o „nervových zhrouceních“ či „vyčerpání“.
Ale zatímco medicína mlčela, paměť se přenášela dál – ne slovy, ale emocemi.
Další generace - válku nezažili, přesto jsou traumatizováni
Od 70. let začali psychologové a sociologové zkoumat fenomén transgeneračního přenosu traumatu. Ukázalo se, že děti válečných veteránů, obětí holokaustu nebo uprchlíků často nesou symptomy traumatu, který nikdy samy nezažily – úzkosti, pocity viny, strach z opuštění.
V rodinách, kde se o válce odmítalo mluvit, se trauma předávalo neverbálně: tónem hlasu, způsobem, jak se vychovávají děti, jak se mluví o nebezpečí nebo o cizích lidech. Francouzský historik Henry Rousso to nazval „syndromem Vichy“ – snahou zapomenout, která se nakonec stala vlastní formou paměti.
V psychologii se pak tento fenomén označoval jako „emocionální dědičnost“. To, co rodiče potlačili, děti cítí – i když nerozumí tomu proč.
Jak se Evropa zase naučila mluvit
V 60. a 70. letech se začal lámat led. V Německu studenti požadovali, aby jejich rodiče vysvětlili, co dělali za války. V Polsku, Československu i Maďarsku se objevily první deníky, literární svědectví a filmy, které narušovaly oficiální ticho.
Na Západě se rozvíjela humanistická psychologie (Carl Rogers, Viktor Frankl) a později traumatologie jako samostatná oblast.
Zatímco Freudova psychoanalýza hledala příčiny v dětství, nová vlna terapeutů pochopila, že existují i traumata společenská – sdílená celými generacemi.
V Evropě vznikly první terapeutické přístupy zaměřené na práci s pamětí, tělem a narativem:
- psychodrama (Moreno),
- narrativní terapie,
- somatická terapie traumatu (Levine, van der Kolk).
Cílem nebylo zapomenout, ale znovu dát příběhu hlas, a tím ho proměnit.
Kultura paměti místo kultury ticha
Od 90. let začala Evropa vytvářet paměťové instituce – muzea, památníky, vzpomínkové dny.
Změnil se jazyk i politika - mluvit o zranitelnosti přestalo být slabostí, ale součástí společenského uzdravení.
Kultura paměti se stala nástrojem, jak trauma zpracovat kolektivně. Ale i dnes v mnoha zemích přetrvává ono původní ticho – především tam, kde se válka proměnila v ideologii. Ticho po válce tedy neskončilo – jen se proměnilo ve ztišené vrstvy historie, které stále ovlivňují náš vztah k minulosti, autoritě i sobě samým.
Takhle Evropa zjistila, že trauma se nedá přetlouct heroismem ani zapomenout.
Musí být vyřčeno. Cesta od mlčení k vyprávění trvala desetiletí, ale přinesla jeden z největších posunů v moderní psychologii: pochopení, že mluvení léčí – jednotlivce i národy.
Zdroje:
https://shs.cairn.info/revue-histoire-politique-2009-1-page-6?lang=fr
https://www.britannica.com/science/post-traumatic-stress-disorder
