Muži si prý vybírají partnerky podle svých matek. Rozhoduje tvar obličeje, hlas či podobné jméno?

Jedna z nejcitovanějších studií na toto téma byla publikována v odborném časopise Evolution and Human Behavior v roce 2004. Výzkumníci v ní testovali, jak muži hodnotí atraktivitu ženských tváří.

Výsledky ukázaly zajímavý vzorec: Když byli zároveň vystaveni fotografii své matky, inklinovali k výběru obličejů s podobnými znaky – zejména ve tvaru očí, nosu a čelistní linie. Vzorce byly konzistentní napříč kulturami a sociálními skupinami, pokud byl zachován jeden klíčový předpoklad, a sice dostatečně pozitivní raný vztah mezi matkou a synem.

Psychologové tento jev interpretují jako projekci emocionální zkušenosti. Mozek totiž dokáže spojovat určité fyzické rysy s pocitem bezpečí, stability a péče.

V praxi to znamená, že atraktivita nemusí být vždy otázkou objektivní krásy, ale spíše známého vzorce, který byl vytvořen už v dětství.

Podobné mechanismy jsou dobře známé i ze světa zvířat. Odborníci používají termín sexuální imprinting, který označuje právě tendenci vybírat si partnera podle vzoru rodičovské figury.

U lidí je tento proces mnohem složitější, ale jeho existence je opakovaně potvrzována. Výzkumy například dále ukazují, že mužský mozek může vnímat obličeje podobné matce jako důvěryhodnější a emocionálně bližší.

Zajímavé je, že míra podobnosti se může lišit podle typu vztahu. Studie naznačují, že při hledání dlouhodobé partnerky bývá podobnost matce často silnější. Naopak při krátkodobých vztazích může být preference odlišnějších rysů biologicky výhodnější, protože podporuje genetickou rozmanitost.

Neurověda ukazuje, že lidské rozhodování není založeno pouze na vědomých úvahách. Mozek pracuje s tzv. kognitivními šablonami – vzorci vytvořenými z minulých zkušeností.

Raný vztah s rodičem opačného pohlaví patří mezi nejsilnější emocionální zážitky v lidském životě. Tyto zkušenosti se ukládají do paměťových struktur spojených s emocemi a sociálním chováním. Později mohou ovlivňovat, jaké osoby jsou vnímány jako atraktivní nebo důvěryhodné.

Výběr partnera tak často není hledáním zcela nového ideálu, ale spíše variací na již známý model.

Výběr partnera podle rodičovského vzoru ale není omezen na obličej. Rodičovské vzory se mohou promítat i do dalších smyslových a behaviorálních oblastí.

Například výzkumy ukazují, že muži mohou preferovat hlasové zabarvení připomínající hlas jejich matky. Podobné výsledky se objevují také u pachových preferencí, které jsou spojeny jak s rodinným prostředím, tak s biologickými mechanismy imunity.

Zajímavé poznatky přinesla i psycholingvistika. Analýzy velkých databází ukazují, že lidé si někdy vybírají partnery se jmény foneticky podobnými jménům rodičů. Tento efekt není extrémně silný, ale objevuje se statisticky častěji, než by odpovídalo náhodě.

Kvalita vztahu mezi dítětem a rodičem hraje v tomto kontextu významnou roli. Pokud byl vztah stabilní a pozitivní, imprintingový efekt se objevuje výrazněji.

Naopak komplikované nebo traumatické rodinné zkušenosti mohou vést k opačnému výsledku. Někteří lidé pak podvědomě hledají partnery, kteří jsou rodičovskému vzoru co nejméně podobní.

Roli pak dále hraje také kultura a rodinné prostředí. V komunitách, kde dítě vyrůstá s více pečujícími osobami, se může preference přesouvat i na jiné významné postavy jeho života, než na biologické rodiče.

Podobný mechanismus byl zaznamenán také u žen, i když se projevuje poněkud odlišně. Ženy si totiž častěji volí muže, kteří připomínají jejich otce, zejména pokud byl otec vnímán jako stabilní a emočně dostupný, ale na rozdíl od mužů se jejich preference více zaměřují na podobné chování, sociální status nebo osobnostní rysy, než pouze na fyzickou podobnost.

Romantická přitažlivost je tedy komplexní směsí biologických predispozic, osobních zkušeností a kulturních vlivů. Výběr partnera tak nebývá čistě spontánní proces, ale často představuje nevědomé hledání známého emocionálního prostředí.

Vztahy mohou být totiž do určité míry pokračováním prvních vztahových zkušeností, tedy těch s biologickým rodičem. Atraktivita pak není pouze otázkou estetiky, ale také pocitu bezpečí, důvěry a emocionální blízkosti.

Moderní psychologie proto upozorňuje, že láska není jen setkáním dvou lidí, ale také setkáním jejich minulostí, a partner často není jen někdo, koho milujeme, ale někdo, koho si náš mozek pamatuje, aniž bychom si to uvědomovali.

Zdroje: