Trauma v dětství, obezita v dospělosti? Nadváha souvisí s psychikou, téměř nikdy jen s vůlí

Stává se vám, že po špatném dni plném stresu si na uklidnění dáte nějakou dobrotu? Nebo se špatně soustředíte na práci, když vaše ústa něco "nechroupou"? Neumíte si představit pohodu u televize bez chipsů nebo odpolední kávu bez zákusku?

Některé populárně-psychologické knihy, například Zbavte se svých kil bolesti od Doreen Virtue, pracují v posledních letech s myšlenkou, že „každé kilo navíc odpovídá citové bolesti ve vašem srdci“ a že skutečným řešením nadváhy není dieta ani pohyb, ale uzdravení psychických zranění.

Tato představa je silná, snadno zapamatovatelná a pro řadu čtenářů i úlevná. Nabízí totiž vcelku jednoduché vysvětlení problému, který je často provázen studem a pocitem selhání. Z vědeckého hlediska je však realita složitější. Nadváha totiž obvykle vzniká na průsečíku biologických, sociálních i psychologických faktorů a nelze ji redukovat na jediný univerzální důvod. To však neznamená, že by role psychiky byla zanedbatelná.

Naopak. Nezpracovaná traumata, dlouhodobý stres nebo obtížné emoce mohou cestu ke změně tělesné hmotnosti velmi významně komplikovat a často je dobré u nich začít.

Psychologické výzkumy dlouhodobě potvrzují silnou souvislost mezi emocemi, stresem a stravovacím chováním. Lidé, kteří jedí především v reakci na negativní pocity – takzvaně emocionálně – mají statisticky vyšší pravděpodobnost nadváhy či obezity.

Chronický stres navíc oslabuje schopnost sebekontroly. Ovlivňuje hormonální rovnováhu, zvyšuje impulzivitu a posiluje bažení po energeticky bohatých potravinách, které krátkodobě přinášejí úlevu a pocit klidu, dokonce pocit štěstí. Jídlo se tak může stát snadno dostupným a společensky relativně přijatelným nástrojem regulace emocí, který má však své následky…

Výzkumy rovněž ukazují, že traumatické zážitky v dětství – například zanedbávání, emocionální či fyzické násilí – mohou dlouhodobě ovlivnit vztah k jídlu i vlastnímu tělu. Pro některé lidi se jídlo stává způsobem, jak zvládat napětí, úzkost nebo pocit ohrožení.

V této situaci pak nadváha většinou nepředstavuje selhání vůle ani charakteru, ale bývá výsledkem naučených copingových strategií – způsobů, jimiž se organismus snažil v minulosti přežít náročné podmínky. To, co bylo kdysi adaptivní, však v dospělosti často přestává být funkční a může přinášet více potíží než užitku.

Současné psychologické přístupy se proto při práci s nadváhou nezaměřují pouze na metr a váhu, ale také na vztah člověka k sobě samému: jak zachází se stresem, jak interpretuje neúspěch, jakým způsobem se sebou vnitřně mluví a zda má k dispozici jiné strategie regulace emocí než jídlo.

Odborníci se dnes shodují, že nadváhu nelze redukovat ani na „nedostatek disciplíny“, ani na čistě psychický problém. Funkční a udržitelný přístup obvykle kombinuje několik rovin:

Takový přístup umožňuje změnu bez studu, bez moralizování a bez potřeby hledat jediného viníka. Někdy je vhodným prvním krokem psychoterapie, která nastartuje a citelně ulehčí vše ostatní.

Zdroje: