Okno v kokpitu se rozbilo, pilot 20 minut visel z letadla letícího rychlostí 560 km/h.

Ráno 10. června 1990 startoval let British Airways 5390 z Birminghamu do Malagy. Počasí bylo klidné, posádka zkušená, běžná, rutinní linka. Kapitán Timothy Lancaster a první důstojník Alastair Atchison nevěděli, že v jejich kokpitu chybí 84 správně zvolených šroubů. Neseděl jediný rozměr, ale jen tento detail způsobil, že se celá konstrukce měla stát časovanou bombou.

V 7:20 se letadlo nacházelo v 5 300 metrech. Tlak v kabině byl stabilní. A pak to přišlo. Ozvala se ohlušující rána. Přední panel okénka kokpitu byl doslova vysátý ven. Uvolnil se okamžitě a tím následoval prudký únik tlaku z kabiny.

Kapitána Lancastera tlakový rozdíl vystřelil ze sedadla a natlačil na okraj okna — horní polovina jeho těla tak byla mimo letadlo, ve větrném proudu o rychlosti až 560 km/h.

Jediné, co jej drželo při životě, byly ruce stewarda Nigela Ogdena, který po zvuku výbuchu vběhl do kokpitu a kapitána všudypřítomně okamžitě chytil za nohy.

„Myslel jsem, že mi ta rychlost utrhne ruce,“ vzpomíná Ogden.„Vítr byl jako stěna. Křičel jsem, ale nebylo slyšet vůbec nic.“

Fyzikové později uváděli, že Lancaster měl, vzhledem ke všem okolnostem, přežít nanejvýš v řádu vteřin. Okolní teplota se pohybovala kolem -17°C, rychlost větru byla 500–560 km/h. Tlakový šok nastal okamžitě a došlo k náporu na tělo v intenzitě, která několikanásobně překračovala sílu potřebnou k vykloubení kloubů a lámání kostí.

„V takové situaci dochází k okamžité hypoxii, ztrátě vědomí a extrémnímu riziku zlomenin, vykloubení i dekapitace. Přežití je téměř biologicky nemožné — pokud člověk nemá pevný bod, který ho drží,“ vysvětlovali odborníci z Britského úřadu pro civilní letectví.

Jediným „pevný bodem“ byly lidské ruce stewarda Ogdena.

První důstojník Atchison byl nucen v šokující situaci okamžitě převzít řízení.
V kokpitu řval vítr, přístroje vibrovaly, papíry a předměty z kabiny létaly ven oknem. Teplota klesla během sekund. Letadlo nebylo slyšet na rádiu, protože zvuk větru přehlušil mikrofony. Atchison musel snížit rychlost a výšku, stabilizovat tlak, načíst palubní počítač, pokusit se komunikovat s řízením (musel křičet). Přistát musel téměř „naslepo“, zatímco za jeho zády drželi členové posádky polomrtvého kapitána.

„Myslel jsem, že už je mrtvý,“ řekl později Atchison. „Ale pořád jsem cítil, jak s ním vítr lomcuje. Říkal jsem si: Musím ho dostat domů.“

Po 20 minutách nouzového klesání Atchison dokázal přistát v Southamptonu. Když záchranáři dorazili do kokpitu, našli Lancastera stále uvězněného na rámu okna. A pilot byl živý. Zlomeniny, omrzliny, šok, popáleniny od větru a ztráta vědomí — ale žádné fatální zranění.

O týdny později, když mohl opět mluvit, kapitán Lancaster popsal okamžik exploze: „Cítil jsem jen náraz a pak ledový vzduch. Měl jsem pocit, že mi trhá obličej.
Nepamatuji si většinu, ale pamatuju si ruce. Někdo mě držel. To rozhodlo.“

O stewardovi Ogdenovi řekl: „Nigel mi zachránil život. Doslova mě držel nad smrtí.“

Lancaster se po šesti měsících vrátil do služby jako pilot British Airways. Lékaři byli ohromeni — nejen z toho, že přežil, ale i pro to, že se psychicky zotavil natolik, že byl opět schopen řídit dopravní letadlo. Nigel Ogden se bohužel naopak dlouhodobě potýkal s posttraumatickým stresem, ale kapitán s ním zůstal v kontaktu a opakovaně mu veřejně děkoval.

Alastair Atchison pokračoval v kariéře až do odchodu do důchodu roku 2015 a je dodnes považován za jednoho z nejklidnějších a nejkompetentnějších pilotů v historii britského letectví.

Zdroje:

https://assets.publishing.service.gov.uk/media/5422faf240f0b613460005d0/4-1992_British_Airways_BAC_One_Eleven_G-BJRT_06-06.pdf

https://www.bbc.com/news/magazine-30814538

https://www.tvmaze.com/episodes/273284/air-crash-investigation-2×06-blow-out

https://www.theguardian.com/uk/1990/jun/11/1

https://www.dailymail.co.uk/news/article-2014280/BA-pilot-sucked-plane-window-tells-horror.html

https://www.telegraph.co.uk/news/uknews/1521060/Pilot-sucked-half-out-of-plane-window-tells-of-ordeal.html