Porušil protokol a odmítl stisknout tlačítko. A zabránil tím jaderné apokalypse

Byla noc z 25. na 26. září 1983. Na přísně tajné sovětské základně Serpuchov-15, ukryté v lesích nedaleko Moskvy, panovalo napětí, které si dnes – bohužel – možná i dokážeme představit až příliš dobře.

Studená válka byla na vrcholu. Vztahy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem byly na bodu mrazu a jaderné arzenály obou supervelmocí stály v permanentní pohotovosti. Stačila jediná chyba, jediný špatně vyhodnocený signál, a svět, jak ho známe, mohl přestat existovat.

Krátce po půlnoci se v operačním sále rozblikala červená světla. Na monitorech se objevil nápis:

START. MISSILE LAUNCHED. UNITED STATES.

Sloužící důstojník Stanislav Petrov ztuhl. Podle satelitního systému Spojené státy právě odpálily balistickou raketu mířící na Sovětský svaz. O několik vteřin později přibyly další čtyři.

Podle všech vojenských protokolů měl jedinou povinnost: okamžitě informovat nadřízené. A ti by během několika minut vydali rozkaz k odvetnému jadernému úderu. Řetězec rozhodování byl nemilosrdně krátký. V sázce nebylo město ani stát, ale celý svět.

Operační sál byl plný zvuků alarmů, hlasů techniků a vibrujících telefonů. Počítače nepochybovaly. Systém hlásil jasně: útok je skutečný. Petrov však váhal.

V hlavě mu probleskla jednoduchá, ale zásadní myšlenka: skutečný americký útok by přece nezačal pěti raketami. Pokud by Spojené státy chtěly zahájit jadernou válku, vypustily by stovky střel najednou.

Něco nesedělo.

Měl jen několik minut. Pokud by se mýlil, znamenalo by jeho váhání zničení Sovětského svazu. Pokud by se však mýlil systém, jediné hlášení by rozpoutalo třetí světovou válku.

Nebyl čas ověřovat informace, konzultovat rozhodnutí ani čekat na potvrzení z radarů. Vše stálo na úsudku jediného muže. Stanislav Petrov se rozhodl poplach nehlásit.

„Byly to nejdelší minuty mého života,“ vzpomínal později.

Seděl a čekal. Každou vteřinu očekával zprávy o výbuších, o dopadajících hlavicích, o konci všeho. Obrazovky svítily, sirény doznívaly – ale nic se nedělo.Obloha nad Sovětským svazem zůstala temná.

Po několika nekonečných minutách se ukázalo, že šlo o fatální chybu systému. Satelity zachytily odraz slunečního světla od vysoké oblačnosti nad americkým státem Montana a algoritmy ho vyhodnotily jako start raket.

Stroje selhaly. Člověk ne.

Petrov měl pravdu. Tím, že nevěřil počítačům, zachránil svět.

Paradoxně za svůj čin nezískal žádné vyznamenání. Naopak. Byl vyslýchán, kritizován za porušení protokolu a jeho nadřízení se snažili celý incident ututlat. Přiznat, že sovětský varovný systém mohl vyvolat globální válku kvůli slunečnímu odrazu, bylo politicky nepřijatelné.

Petrov brzy opustil armádu a zbytek života prožil nenápadně v malém bytě ve městě Fryazino. O svém činu mluvil zdrženlivě: „Neudělal jsem nic výjimečného. Prostě jsem použil zdravý rozum,“ říkal.

Právě ten však byl v roce 1983 tou nejvzácnější komoditou na planetě.

Stanislav Petrov zemřel v roce 2017 - bez státního pohřbu, bez jakýchkoliv poct. Ale s vědomím – alespoň u těch, kdo jeho příběh znají – že osud civilizace jednou naštěstí spočíval v jeho rukou.

Zdroje: