Hlavní obsah

Sovětské hladomory a kanibalismus: Lidé jedli domácí mazlíčky, nakonec i vlastní potomky.

Foto: Freepik.com

Hlad je pomalá smrt. Bolestivá. A proto ve chvíli, kdy přestane existovat chléb, snadno přestává existovat i většina pravidel, na nichž stojí civilizace. Hladomory, které zasáhly Sovětský svaz ve 20. století, patří k nejtemnějším kapitolám dějin.

Článek

Volha 1921–1922: Hlad po revoluci

Po ruské revoluci a krvavé občanské válce zůstala velká část země rozvrácená. Zemědělství nefungovalo, protože pole byla zpustošená boji, pracovní síla zdecimovaná, doprava ochromená. K tomu se přidalo sucho, a nakonec ještě státní rekvizice obilí, které se zavedly i v oblastech, kde už lidé neměli co jíst. Region kolem Volhy, kdysi obilnice impéria, se během několika měsíců proměnil v mrtvou krajinu.

Vesnice, které dříve živily celé Rusko, doslova ztratily veškeré zvuky, které by za normálních okolností byly běžnou známkou života. Neozývalo se bučení krav, štěkot psů, mňoukání koček. Zvířata, včetně domácích mazlíčků, byla snědena jako první. Lidé ještě věřili, že hlad brzy skončí, a logicky si odůvodnili dočasnou nutnost takového jednání. Když ale hlad neskončil, začali jíst i to, co by dříve považovali za naprosto nemyslitelné.

Nejdříve lidé jedli psy a kočky. Pak zmizeli koně. Potom už nebylo nic. V některých domech jsme našli jen kosti a ticho.“
(zpráva Americké správy pomoci, 1922)

Americká správa pomoci a další humanitární organizace tehdy zaznamenaly statisíce mrtvých. Jejich pracovníci popisovali vesnice, kde lidé leželi bez síly vstát, kde děti umíraly vedle rodičů. Místní kroniky i pozdější historici zaznamenali případy, kdy se lidské maso prodávalo na trzích pod falešným označením. Ne proto, že by někdo chtěl klamáním vydělat, ale proto, že pravda byla natolik děsivá, že ji vlastně nikdo nechtěl slyšet.

Viděl jsem ženu, jak vařila tělo svého zemřelého syna. Neplakala. Řekla jen: ‚Jinak bych zemřela také.‘“
(svědectví zaznamenané místním úředníkem)

1932–1933: Obklíčení a stráže

O deset let později přišla ještě větší katastrofa. Hladomor let 1932–1933, dnes spojovaný především s Ukrajinou, zasáhl i rozsáhlé oblasti Ruska. Tentokrát však nešlo jen o neúrodu nebo chaos po válce. Hlad měl jasnou strukturu. Měl pravidla. A měl ozbrojené stráže.

Stalinův režim tehdy prosazoval násilnou kolektivizaci zemědělství. Obilí bylo opět zabavováno i tam, kde ho nebylo nazbyt, vesnice byly uzavírány, obklíčeny, a lidem byl zakázán odchod. Hlad byl v tomto případě vynucený, a jeho logické důsledky trestané:

„Obviněná přiznala, že po smrti dítěte použila části těla k přípravě jídla pro sebe a další dvě děti.“
(trestní spis, Charkovská oblast, 1933)

Takže stát tyto činy sice netoleroval, ale ani neřešil jejich příčiny. Místo pomoci prostě přišly tresty. Dokumenty rozlišovaly mezi „pojídáním mrtvých“ a „zabíjením za účelem konzumace“, jako by šlo o běžné kategorie trestního práva.

Lidé rozkopávali hroby v noci. Přes den se tvářili, že se nic neděje.
(výpověď vesnického učitele)

Kanibalismus nebyl masovým jevem, ale byl natolik rozšířený, že ho režim systematicky evidoval. A zároveň se, jak je v této oblasti mnohaletým zvykem, snažil, aby se o něm nikdy nemluvilo.

Ostrov Nazino: nevydařený experiment

Na jaře roku 1933 se sovětské úřady rozhodly „vyřešit“ problém bezdomovců, drobných zločinců a politicky nepohodlných osob tím, že je deportují do odlehlých částí země. Jedním z míst, kam byli lidé posláni, byl malý ostrov Nazino na řece Ob v západní Sibiři.

Na ostrov z donucení dorazily tisíce lidí. Nedostali žádné nástroje, přístřeší ani dostatek jídla. Nebyl žádný plán, jak přežít zimu a jak se uživit. Během několika dní se tak rozpadla jakákoli forma pořádku. Lidé umírali hlady, nemocemi i důsledky vzájemně páchaného násilí.

Interní vyšetřovací zprávy, které byly dlouho utajované, popisují rychlý sestup do chaosu.

Slabí byli zabíjeni. Maso bylo rozdělováno mezi skupiny. Někteří si části těl schovávali.
(zpráva vyšetřovací komise, 1933)

Jedna z přeživších žen vypověděla:

Vzali mě, svázali a odřezali kus masa. Nezabili mě. Řekli, že si mě nechají na později.
(svědectví přeživší)

Nazino tak ukázalo, co se stane, když stát zachází s lidmi jako s materiálem.

Ne každý hladomor vede ke kanibalismu, ale tyto příběhy dokazují, že hranice civilizace je tenčí, než si možná chceme připustit.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Russian_famine_of_1921%E2%80%931922

https://history.state.gov/milestones/1921-1936/russian-famine

https://www.americanforeignrelations.com/E-N/Russian-Famine-1921-1922.html

https://archive.org/details/peoplestragedyru00fige

https://www.hoover.org/research/big-show-bololand

https://holodomormuseum.org.ua/en/

https://www.britannica.com/event/Holodomor

https://www.penguinrandomhouse.com/books/307836/bloodlands-by-timothy-snyder/

https://en.wikipedia.org/wiki/Nazino_tragedy

https://www.memo.ru/en-us/history/nazino/

https://www.theguardian.com/world/2007/jul/16/russia.history

https://www.history.com/news/cannibal-island-nazino-stalin

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz