Článek
Sebeláska, nebo popření reality?
Ještě před několika lety působila body positivity jako vítaná protiváha kultu extrémní štíhlosti. Připomínala, že lidská hodnota se neměří konfekční velikostí a že ne každé tělo musí odpovídat módním ideálům. V poslední době se ale tento koncept – zejména na sociálních sítích – posouvá už do trochu extrémní polohy, která začíná být problematická. Zejména ve smyslu, jakým způsobem je sebeláska prezentována a co všechno má údajně legitimizovat.
Stačí krátká návštěva TikToku, Youtube či Instagramu. Videa, v nichž obézní ženy záměrně oblékají extrémně těsné, vyzývavé oblečení, zdůrazňují každou křivku a s hrdostí hlásají, že „zdraví je jen konstrukt“ nebo že kritika obezity je vždy formou útlaku. Pro část publika jde o osvobozující gesto. Pro jinou o signál, že se hranice mezi sebepřijetím a sebeklamem začíná nebezpečně rozmazávat.
Původní myšlenka vs. současná realita
Body positivity vznikla jako reakce na stigmatizaci těl, která neodpovídala úzkému estetickému ideálu. Jejím cílem nebylo popírat biologickou realitu ani zdravotní rizika, ale zmírnit stud, diskriminaci a psychický tlak, který dopadal zejména na ženy. Řada studií skutečně potvrzuje, že vystavení realistickým, neupravovaným tělům může snižovat tělesnou nespokojenost a zlepšovat sebehodnocení.
Problém nastává ve chvíli, kdy se z původně inkluzivního konceptu stane normativní ideologie. Tedy když už nejde o právo necítit se méněcenně, ale o povinnost být na své tělo pyšný za každou cenu. Když jakákoli pochybnost, ambivalence nebo snaha o změnu začne být označována za „internalizovanou fatfobii“.
Toxická pozitivita jako psychologický fenomén
Psychologie zná pojem toxická pozitivita poměrně dobře. Označuje stav, kdy je na jedince vyvíjen tlak, aby byl neustále pozitivní, spokojený a „vyrovnaný“, a to i v situacích, kdy jsou negativní emoce zcela přirozené a legitimní. Výsledkem nebývá větší psychická pohoda, ale naopak pocit viny, stud a emoční odcizení.
V kontextu body positivity se toxická rovina projevuje například tvrzením, že každý vztah k vlastnímu tělu musí být láskyplný. Jenže realita je složitější. Člověk může své tělo respektovat, aniž by ho miloval. Může si vážit své hodnoty, a přesto chtít změnu. A může zároveň přijímat sám sebe i uznávat, že jeho zdravotní stav není ideální.
Výzkumy ukazují, že nátlaková forma body positivity – tedy sdělení typu „musíš se mít rád takový, jaký jsi“ – může mít paradoxně horší dopad než neutrální nebo funkčně orientovaný přístup. Lidé pak nemají prostor pro vlastní interpretaci a ztrácejí pocit autonomie.
Když se zdraví stává tabu
Jedním z nejproblematičtějších aspektů současné online body positivity je odmítání jakékoli debaty o zdravotních dopadech obezity. Ne až tak proto, že by zdravotní rizika byla nová nebo sporná, ale proto, že bývají automaticky vnímána jako morální útok. Obezita je prezentována výhradně jako identita, nikoli jako multifaktoriální zdravotní stav.
To samozřejmě neznamená, že každý člověk s vyšší hmotností je nemocný, ani že štíhlost automaticky znamená zdraví. Znamená to ale, že systematické popírání statisticky doložených souvislostí – například mezi obezitou a vyšším rizikem kardiovaskulárních onemocnění či diabetu 2. typu – není projevem osvobození, ale spíš kolektivní racionalizace.
Zvlášť problematické je to u mladých lidí, kteří si teprve vytvářejí vztah ke svému tělu a zdraví. Pokud je jim opakovaně sdělováno, že snaha o změnu je zrada sebe sama, může to vést k pasivitě, rezignaci nebo k odmítání odborné pomoci.
Kde tedy leží hranice?
Rozdíl mezi zdravou sebeláskou a toxickou body positivity neleží v oblečení ani v míře sebevědomí, ale ve schopnosti unést realitu.
Zdravá sebeláska nepopírá biologická a zdravotní fakta, umožňuje ambivalentní emoce, nehodnotí lidi podle vzhledu, ale ani vzhled neabsolutizuje a nechává prostor pro změnu bez studu.
Toxická body pozitivita zaměňuje kritiku a objektivní popis jevu za útok na člověka, vytváří tlak na neustálou spokojenost, tabuizuje téma zdraví a zaměňuje přijetí za glorifikaci.
Možná proto se stále častěji objevuje pojem body neutrality – přístup, který nestaví tělo do centra identity, ale vnímá ho především jako funkční nástroj, a ne morální hodnotu.
Sebeláska bez iluzí
Respekt k různým tělům je důležitý. Stejně důležitá je ale i schopnost rozlišovat mezi podporou a sebeklamem. Společnost, která se bojí pojmenovat realitu, protože by mohla někoho urazit, nepomáhá nikomu – ani těm, které chce chránit.
Skutečně zdravý vztah k tělu totiž nezačíná povinností být na sebe pyšný. Měl by být provázen pravdivostí, soucitem a odpovědností.
Zdroje:
