Článek
Jaderná detonace je jedním z nejničivějších jevů, které kdy lidstvo vytvořilo. A to nejen kvůli rozsahu zkázy, ale i kvůli časové škále, která dalece přesahuje naše biologické možnosti. Pokud stojíte dost blízko jadernému výbuchu, zemřete okamžitě — bez bolesti, protože teplo zasáhne vaše tělo dříve, než mozek vyhodnotí nervové signály.
Přesnost tohoto tvrzení spočívá ve fyzice, biologii a rychlosti, s jakou se energie šíří. Abychom pochopili, co se děje, musíme se na jadernou detonaci podívat krok za krokem, milisekundu po milisekundě.
1) Záblesk, který spálí vše rychleji než mrknutím oka
Jaderný výbuch začíná extrémně intenzivním zábleskem světla a tepelné energie, který je několikanásobně jasnější než slunce.
Tento záblesk trvá jen milisekundy, ale jeho teplota může přesáhnout miliony stupňů Celsia. Taková hodnota je natolik mimo lidské chápání, že běžné materiály — beton, ocel, lidská tkáň — se při ní chovají úplně jinak než za normálních okolností.
Tepelná energie dorazí do okolí rychlostí rovnou rychlosti světla, která je asi 300 000 km/s.
Naproti tomu reakční rychlost lidských nervů je směšně pomalá — přibližně 30–100 m/s, tedy zhruba desetitisíckrát pomalejší. Tepelný impuls dopadne na tělo dříve, než ho nervová soustava dokáže vůbec zaregistrovat.
Pokud se nacházíte velmi blízko hypocentra, dojde k tzv. okamžitému odpaření povrchových vrstev. Nejde o hoření, to je pomalý proces — jde o přímou přeměnu tkání na plyn vinou extrémního tepla.
2) Tlaková vlna, která přichází za zlomky sekundy a drtí vše živé
Za tepelným impulzem následuje tlaková vlna — prudké rozpínání vzduchu.
Tato vlna se šíří rychlostí řádově stovek až několika tisíc kilometrů za hodinu a zvyšuje se podle síly výbuchu. Blíže k epicentru však překonává i rychlost zvuku.
To způsobí okamžité zhroucení budov, roztržení vnitřních orgánů a rozdrcení kostí a tkání a odmrštění těla s obrovskou silou.
Destrukce je tak rychlá a intenzivní, že i kdyby nervy nějakým způsobem přežily tepelný impulz, tlaková vlna dokončí práci dřív, než informace o bolesti dorazí do mozku.
Aby člověk pocítil bolest, musí se stát několik kroků:
- receptor bolesti se aktivuje,
- vyšle elektrický signál po nervovém vláknu,
- signál putuje do míchy,
- zpracuje se v mozku jako vědomý pocit.
Celý tento proces trvá více než 100 milisekund, v některých situacích i déle.
3) Radiace: smrtící, ale pomalá - a bolestivá
Záření je často to první, co si lidé pod jaderným výbuchem představí. Jenže v bezprostřední blízkosti výbuchu nehraje radiace roli v tom, zda člověk stihne cítit bolest — tam už je vše rozhodnuto teplem a tlakem.
Radiace je smrtící zejména pro lidi, kteří se nacházejí v dálce, kde žár ani tlak nezabijí okamžitě. V epicentru je však situace opačná. Radiace je v tomto kontextu „pomalým“ mechanismem.
Pokud se člověk nachází dostatečně daleko od výbuchu, aby ho nezabil žár ani tlaková vlna, ale zároveň je vystaven vysoké dávce ionizujícího záření, nastupuje zcela jiný mechanismus smrti — ne rychlá fyzikální destrukce, ale pomalé biologické selhávání.
Ionizující záření totiž nepoškozuje tělo okamžitě viditelným způsobem, neroztrhá tkáně ani je „nespálí“. Namísto toho rozbíjí molekulární struktury, především DNA.
Co se děje v těle po smrtelné dávce záření
Minuty až hodiny po ozáření
- žádná bolest způsobená samotným zářením (záření nemá „receptory“),
- může se objevit nevolnost, zvracení, slabost — nikoli jako přímý účinek, ale jako reakce organismu na masivní buněčné poškození.
Hodiny až dny
- buňky, které se rychle dělí, začínají selhávat: tedy buňky kostní dřeně, střevní epitel,
imunitní systém, - tělo ztrácí schopnost opravovat se.
Dny až týdny
- kolaps imunity, který vede k infekcím,
- poškození střev, ztráta tekutin, vnitřní krvácení,
- selhání krvetvorby, anémie, krvácení.
Smrt v tomto případě není důsledkem „záření jako takového“, ale řetězce selhání systémů, které bez funkčních buněk nemohou fungovat.
Bolest a vědomí při ozáření
Na rozdíl od tepelného impulzu záření nepůsobí okamžitou bolest - bolest, pokud se objeví, je sekundární — způsobená zánětem, infekcí nebo selháním orgánů. Vědomí může přetrvávat dlouhou dobu, v závislosti na dávce a lékařské péči.
Teplo a tlak tedy zabíjejí rychleji, než nervy stihnou cokoliv oznámit. Radiace zabíjí pomalu tím, že rozkládá samotné základy života na buněčné úrovni.
Toto srovnání ukazuje, proč je radiace paradoxně děsivější z hlediska lidského prožitku, zatímco fyzika výbuchu je děsivější svou absolutní rychlostí.
V obou případech ale platí totéž: nejde o selhání lidské odolnosti — jde o to, že biologie nemá šanci držet krok s extrémní fyzikou.
Zdroje:
https://www.cdc.gov/nceh/radiation/emergencies/index.htm
https://www.nasa.gov/topics/space-technology/
