Článek
Hlad – nejstarší nepřítel lidstva
Smrt hladem bývá v moderním světě někdy považována za temnou kapitolu dávné historie. Skutečnost je drsnější. Hlad patří i dnes k nejrozšířenějším a zároveň nejkrutějším příčinám úmrtí na planetě. Nezasahuje pouze nejchudší státy, ale celé regiony, kde se prolínají ozbrojené konflikty, klimatické změny a ekonomické zhroucení.
Hlad také není pouhý nedostatek potravy. Je to složitý biologický, sociální i politický proces, který postupně rozkládá lidské tělo, mysl i samotné základy společnosti. Jeho následky nebývají náhlé, ale jsou o to tragičtější.
Pomalu mizející síla
Umírání hladem nezačíná dramaticky. První dny připomínají běžné vyčerpání – slabost, únavu, podrážděnost. Tělo se snaží bránit a využívá zásoby glukózy, šetří energií a přepíná do úsporného režimu. Pohyby se zpomalují, přichází zimomřivost, utlumuje se činnost hormonů, imunitního systému i pohlavního pudu.
Zpočátku je hlad bolestivý, ale snesitelný. Skutečné utrpení začíná ve chvíli, kdy dojdou tukové zásoby. Organismus nemá jinou možnost než začít spotřebovávat sám sebe.
Tělo jako vlastní nepřítel
Jakmile se spustí rozklad bílkovin, mění se hlad v pozvolnou sebedestrukci. Ubývají svaly, mizí stabilita i schopnost vykonávat základní pohyby. Vstát, dojít si pro vodu nebo zvednout ruku představuje extrémní námahu.
Bolest není ostrá, ale neustálá – hluboká, pálivá únava, která prostupuje celým tělem. Spánek nepřináší úlevu. Člověka svírá chlad, který nepřichází z okolí, ale z postupně vyhasínajícího metabolismu.
Objevují se otoky nohou a břicha způsobené nedostatkem bílkovin v krvi. Kůže je napjatá, pohyb bolestivý, časté jsou křeče a poruchy regulace tělesné teploty.
Zároveň kolabuje imunitní systém. Banální infekce, které by zdravý člověk sotva zaznamenal, se stávají smrtelným nebezpečím. Zápal plic, průjmy nebo obyčejné nachlazení mohou znamenat konec.
Psychika pod tlakem
Hlad neničí pouze tělo, ale i mysl. Nejprve se objevuje podrážděnost a poruchy soustředění, později otupělost a zmatenost. Mozek trpí nedostatkem energie a myšlení se zpomaluje.
V pokročilém stádiu přichází apatie. Člověk ztrácí nejen sílu, ale i vůli cokoliv podniknout. Paradoxně mizí i samotný pocit hladu – nahrazuje ho prázdnota a rezignace. Někdy se objevují halucinace vyvolané metabolickým rozvratem.
Vše ale probíhá při vědomí, které se vytrácí jen velmi pomalu.
Závěrečná fáze
Nakonec se organismus dostane do bodu, kdy už nemá z čeho čerpat. Srdeční sval slábne stejně jako ostatní tkáně. Tep je nepravidelný, krevní tlak klesá, každý pokus o pohyb může vést k mdlobám.
Zbytky energie jsou soustředěny pouze na udržení základních životních funkcí.
Smrt nakonec nejčastěji přichází v důsledku selhání srdce, infekce, kterou tělo nedokáže zvládnout nebo úplného zhroucení metabolismu.
Konec bývá tichý. V posledních hodinách je člověk často v polovědomí, střídají se stavy deliria a hlubokého útlumu. Je to pomalý, nenápadný odchod.
Největší hladomory moderní doby
Navzdory technologickému pokroku a rostoucí globální produkci potravin postihly 20. a 21. století rozsáhlé hladomory: Bengálsko v roce 1943, Čína během Velkého skoku vpřed (1959–1961), Etiopie v 80. letech či Severní Korea v 90. letech.
V současnosti jsou nejvíce ohroženy oblasti Jemenu, Somálska, Etiopie, Afghánistánu a státy Sahelu.
Všechny tyto tragédie spojuje stejný vzorec: válka, špatná správa země, chudoba a rozpad potravinových systémů.
V dnešním světě tak není smrt hladem zcela důkazem nedostatku jídla, ale nedostatku spravedlnosti. Odborníci se shodují, že potravin je globálně dostatek – problém spočívá v jejich dostupnosti. Ta bývá blokována konflikty, politickými rozhodnutími, chudobou či záměrným vyhladověním civilního obyvatelstva.
Hlad je proto nejen zdravotní katastrofou, ale i morálním selháním světa.
Zdroje:
https://www.wfp.org/global-hunger-crisis
https://www.fao.org/state-of-food-security-nutrition
https://www.unicef.org/reports/state-of-worlds-children
https://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(13)60937-X/fulltext
