Článek
U několika vyvolených se to povedlo takovým způsobem, že jejich knihy čtou lidé napříč staletími, kulturami a školní výukou, často proti své vůli. Nejčtenější spisovatelé všech dob jsou tak trochu literární rockové hvězdy, jen bez kytar a s podstatně vyšší pravděpodobností, že vám je někdo vnutil v povinné četbě.
Na špici se tradičně drží autoři, jejichž díla se prodávají a čtou v množstvích, která budí podezření, že je někdo tiskne rovnou u zdroje času. Jsou to jména, která zná i ten, kdo běžně považuje knihu za dekoraci na poličku.
Zajímavé je, že nejčtenější spisovatelé často nežijí úplně tak, jak by si jejich čtenáři představovali. Někteří by dnes nejspíš nevěřili vlastním očím, kdyby viděli, kolik výtisků jejich knih vzniklo, kolik adaptací se natočilo a kolik studentů u toho bolestně zívá. Sláva má totiž tu zvláštní vlastnost, že přichází často až poté, co už se autor nemůže ozvat a říct, že to celé nemyslel až tak vážně.
Pak jsou tu autoři, kteří čtou celý svět, protože prostě psali věci, od nichž se nedá odejít. Jejich knihy se prodávají na letištích, nádražích a v supermarketech, což je v literatuře něco jako certifikát absolutní nadvlády. Čtou je lidé, co normálně nečtou, i lidé, kteří tvrdí, že čtou všechno. A všichni se shodnou na tom, že přečíst „jen jednu kapitolu“ je lež, kterou si říkáme sami sobě.
Nemalou část seznamu nejčtenějších spisovatelů tvoří tvůrci, které máme tendenci označovat za klasiky. To je elegantní způsob, jak říct, že jejich knihy přežily několik generací a nikdo si už přesně nepamatuje proč, ale číst by se měly. Klasika má zvláštní sílu – i když vás nebaví, máte pocit, že kdyby ano, bylo by to nějak lepší pro váš vnitřní růst. A tak čtete dál, s lehkým pocitem viny a občasnou radostí, když narazíte na pasáž, která opravdu funguje.
Je třeba si také přiznat, že čtenost není totéž co kvalita. Někteří nejčtenější spisovatelé psali knihy, které by literární kritik raději viděl z bezpečné vzdálenosti. Přesto fungují. Lidé je milují, vracejí se k nim a doporučují je dalším lidem, což je nakonec mnohem silnější měřítko než jakýkoli akademický rozbor. Literatura je totiž krutě demokratická – rozhoduje čtenář, ne učebnice.
Nejčtenější spisovatelé všech dob tak nestojí na piedestalu proto, že by všichni psali geniálně. Stojí tam proto, že dokázali vyprávět příběhy, které se šířily rychleji než dobré drby. Něco v nich zarezonovalo napříč epochami a udělalo z autorů jména, která už se literární historie neodváží vymazat. Ať se nám to líbí, nebo ne, právě oni definovali, co se čte, co se prodává a co se předává dál.
Možná je na tom všem nejkrásnější to, že i mezi nejčtenějšími zůstává literatura lidská. Plná chyb, přehánění, emocí i zbytečných odboček. Přesně taková, jaká být má. A jestli vám některý z těch autorů leží v žaludku? Nevadí. Někdo jiný ho právě teď čte na pláži, v tramvaji nebo pod lavicí. A tenhle fakt by každého spisovatele nejspíš potěšil víc než jakákoli literární cena.
