Článek
Zlatá rybka
Dostala jsem zlatou rybku. Kouzelnou foukanou ozdobu. Jenže tahle není obyčejná – je vánoční, kouzelná a splní mi tři přání.
Tak mi to alespoň Jana při předávání oznámila. Informace veskrze pozitivní. A přesto ve mně vyvolala dilema.
Tři přání nejsou málo. Člověk by je neměl promarnit na zbytečnosti, které se sice splní, ale radost nepřinesou. Rozhodla jsem se proto tu šanci neuspěchat a promyslet, co vlastně potřebuji. Co by mi udělalo opravdovou radost.
Ač to zní jako klišé, první přání je velké: aby si lidé přestali ubližovat. Aby skončily války, aby si lidé vybíjeli adrenalin třeba sportem. Nemusíme si nutně pomáhat – pro začátek by úplně stačilo, kdybychom si neubližovali. Aby přišlo opravdové probuzení, ve kterém by se rozum a inteligence lidského rodu rozvíjely ve prospěch všech postaviček na naší kulaté matičce Zemi.
Jenže obávám se, že na zbytnělé ego a lidskou hloupost je i zlatá rybka krátká.
Druhé přání je ještě nesplnitelnější. Milovaná bytost se mi nevrátí. Snad by to ale mohlo přestat bolet. Možná bych si mohla přát, abych to konečně přijala.
Na duhový most je ale zřejmě i zlatá rybka krátká.
Mám ráda svoji práci. Mohla bych si přát, aby mi hlava i tělo ještě nějaký čas sloužily, abych mohla dělat to, co mě baví. Jenže to by znamenalo pravidelně cvičit, neodbývat se jídlem, krotit workoholické sklony a nerozčilovat se nad tím, co nemohu ovlivnit.
A tady už si musím přiznat, že mi nebrání kouzla, ale vlastní pohodlnost.
Hodilo by se mít větší finanční rezervu, být zajištěná pro nenadálé situace. Třeba vyhrát v loterii. Jenže kolik je vlastně „dost“? Milion? Deset? Sto?
K penězům musí člověk dozrát. Nejde o počet nul, ale o to, jak s nimi naloží. Mohou život usnadnit – nebo ho také pěkně zkomplikovat.
Takže, zlatá rybko… mám si vsadit?
Zatím ještě počkám, než svá přání vyslovím. Možná z toho plyne, že štěstí není v tom, že se přání splní. Ale v naději. Ve víře, že když bude nejhůř, je tu někdo – nebo něco – komu se mohu svěřit a kdo mi pomůže najít cestu. A že si přiznáme, co žádná kouzla nevyřeší.
Co tedy potřebuji nejvíc? Mít kolem sebe rodinu a přátele, se kterými si rozumím. Lidi, kteří jdou vedle mě, věří mi a já mohu věřit jim. A když mě začnou pálit oči od slaných kapek, obejmou mě a já budu vědět, že to zvládnu.
Zlatá rybka mi tak nakonec nepřinesla odpovědi, ale otázky. A možná je to její skutečné kouzlo. Připomněla mi, že některé věci se nedají obejít přáním, jiné se nedají koupit a ty nejdůležitější se nedají vynutit vůbec. Vznikají pomalu – ze vztahů, důvěry, přijetí a odvahy jít dál.
Takže si nakonec nepřeji nic konkrétního. Nechávám si rybku na horší časy. A mezitím se pokusím udělat to jediné, co mám opravdu ve své moci: žít tak, abych jednou nemusela litovat toho, co jsem si přála, ale toho, co jsem dokázala dát.
