Článek
Každý z nás se určitě ve svém životě setkal s výčitkami svědomí, se studem za to, co provedl, udělal mnohdy i za to, co si myslel. Nejsem výjimkou, nejsem citově plochá a se stejnými pocity se potýkám i já. Už v začátcích mé abstinence to byly hlavně pocity studu. Tak silné, že jsem se třeba při chůzi musela zastavit nebo jsem znenadání prudce zčervenala a bylo mi horko. Většinou mě tyto pocity přepadaly při setkáních s lidmi, kteří mi něco připomínali, místy, kde jsem pila, kde jsem zvracela, kde jsem se chovala nevhodně. A samozřejmě mě napadaly myšlenky od těchto pocitů co nejrychleji utéct, zahnat je, zapomenout, nemít. Jenže to nejde, neuměla jsem s nimi pracovat, a tak jsem stále utíkala. K alkoholu, k uklidňujícím lékům, a byl nekonečný kolotoč.
S délkou mého nepití a neužívání se pocity studu postupně zmírnily. Stále se za spoustu věcí stydím, ale jejich prožívání už není tak intenzivní. Horší to je s výčitkami svědomí. Paradoxně jsem výčitky nebo pocity viny neměla. Tedy hlavně po první úspěšné léčbě a v dalších letech mé abstinence. V průběhu této léčby mi totiž zemřela maminka a tehdy jsem byla přesvědčena, že zemřel můj největší spouštěč, a to bylo příčinou mého „vyléčení“. Pak přišla recidiva a já opět z toho, že jsem selhala a opět pila vinila své okolí. Svého manžela, svého zaměstnavatele, dokonce i pandemie mohla za to, že jsem začala znovu pít. Prostě všichni a všechno mohli za to, že jsem začala znovu pít. Nikdy ne já. Na mé léčbě po recidivě jsem trpěla pocity, že mě nikdo nechápe, že nechápou, jak jsem to měla těžké. Ono je totiž jednodušší hledat příčiny a vinu u druhých, ne u sebe. Nevím jak jiní, ale já byla přesvědčená, že jsem bezchybná. Až holky z léčby a zkušení terapeuti mi ukázali, jaká doopravdy jsem.
Sebestředná, sobecká, neustále toužící a vyžadující pozornost. A když ji nemám, tak si ji přitáhnu jiným způsobem. Ostatní jsem využívala k naplnění mých potřeb, ale byla jsem přesvědčená o tom, že okolí dělám šťastné. Nedocházelo mi, že svou manipulací a chováním je tlačím k tomu, aby na mě byli svým způsobem závislí a sytili moji potřebu důležitosti, potřebnosti, jedinečnosti. A zároveň jsem na ně přehazovala zodpovědnost, kterou jsem neunesla. Ano, taková jsem já. Byla nebo jsem? Jsem, ale pracuji na tom, abych to změnila. Došlo mi, že příčinou mého pití nebyla výchova, prostředí, škola, stres nebo tak. Ale jen já a moje povahové vlastnosti, můj temperament a pohled na svět.
Nejvíc lituji toho, že jsem obviňovala svoji mámu z toho, že piji. Z toho, že mi ukradla dceru a chtěla si z ní vychovat náhradní – „lepší“. Z toho, jak mě vychovala, že mi zakazovala a vnucovala mi svoje názory. Není tomu tak, ale pochopit ji a podívat se na to z druhé strany trvalo dlouhé roky a já už jí nikdy nemohla říct, že už vím a že jí děkuji. Děkuji za to, že se postarala a ochránila moji dceru přede mnou, že mě vybavila do života určitou skromností a vrozeným optimismem. Že mi dala nespočet šancí. Nemůžu jí poděkovat. Ale mám ještě tátu, kterého nadevše miluji, a dceru, která je středobodem mého světa. A těm to říct můžu a můžu být pro ně dobrou dcerou a mámou. A tak to dělám, každý den. A tím, že jsem šťastná, dělám šťastné a spokojené i je.
Zuzka
