Článek
Jsem šťastná alkoholička, no a co?
V poslední době jsem zaznamenala velký ohlas na téma alkoholismus v českých zemích. Diskutuje se nad tématem závislostí, závislostí u dětí a nových látek, které pronikají na český trh.
Možná tyto články přitahují mou pozornost, možná je sama vyhledávám, protože já jsem závislá.
Kdokoli, kdo se mnou přijde do styku, ať už v práci, MHD, nebo v obchodě, by do mě nikdy neřekl, že jsem závislá osoba. Proč? Protože jsem tolik nepodobná naší představě závisláka. I já jsem se kdysi dávno urputně bránila označení alkoholik, alkoholička, protože se to neslučovalo s mojí představou o takovém člověku. Zpočátku mého pití jsem byla vždy upravená, čistá, měla jsem kde bydlet, kde se umýt, a také jsem dbala na to, abych jedla. Dlouho se mi dařilo udržet si zdravý vzhled. Moje máma mi vždy říkala, že je to moje jediné štěstí, že mám tak velkou schopnost regenerace.
Ale před pouhým rokem jsem byla typickou představou alkoholičky. Zničená, špinavá, zapáchající. Žebrala jsem doušek alkoholu po bezdomovcích na náměstí, u nádraží. Zvracela jsem na zastávkách, a dokonce jsem vědomě kradla ve večerce u Vietnamců.
Jak se to přihodilo? Jako léčená alkoholička jsem věděla, že mám problém, že jsem nemocná a že se tato nemoc ráda vrací. Po jedenácté léčbě přišla dvanáctá, pro mě rozhodující, a to v r. 2013 v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích. Po absolvování této léčby jsem dokázala osm let abstinovat. Od alkoholu, musím podotknout. O tom, že užívám návykové léky, že je zneužívám, jsem se nikde nezmínila a občas si nechala napsat balení, na uklidnění, ale v podstatě jsem se chtěla sjet a věděla jsem, že alkohol nesmím.
Osm let se mi velmi dařilo, vystudovala jsem vysokou školu, v práci byla úspěšná, našla jsem si movitého přítele, později manžela, který měl dost peněz, abych si mohla žít bez starosti. Naprosto jsem odhodila obezřetnost a opatrnost a hlavně střídmost, v životě a ve všem ostatním. A recidiva na sebe nenechala dlouho čekal. Byla smrtící. Několikrát jsem málem přišla o život, byla zmlácená, znásilněná, nevěděla jsem, jak to zastavit, a tak jsem sama šla smrti naproti. Naštěstí mě ještě poslala zpátky.
Pokusila jsem se o moje zmrtvýchvstání. Během dvou let jsem přišla o všechno, co mě kdysi dělalo šťastnou a tvořilo pilíře mé abstinence. Dcera, manžel, vysněná práce. Kde vzít tu sílu jít do toho znova? Z čeho se radovat? Čeho se chytit? Tuto otázku řeší většina závislých. Když přestanu pít, užívat, brát, kde vezmu tu lehkost, barevnost a radost? Co mi vyplní volný čas, kde vezmu sebevědomí?
Vše se dá, nakonec se najde. Možná mám štěstí, protože jsem od přírody optimistický člověk. Je třeba se vzdát strachu, takového, kdy ve chvílích štěstí a spokojenosti, máte strach, odkud přijde facka. Kdy o něco přijdete. Hodně mi pomohlo si říkat, že Bůh, pokud mi zavře jedny dveře, otevírá někde jiné. A já nechci být z těch, která pořád kouká s lítostí na ty zavřené. Naučila jsem se koukat kolem sebe a hledat, kde jsou otevřené dveře nových možností, nových barev a nových radostí.
Zuzka
