Článek
Hlavně nevybočovat
Člověk je tvor společenský, stádní. Kdysi přežití lidské bytosti záviselo na skupině, ke které náležela. Vyhnanství, zapuzení ze stáda, znamenalo takřka jistou smrt. Touhu nevybočovat, zbytečně na sebe neupozorňovat, máme asi všichni, až na pár exhibicionistů.
Mohu si tohle myslet a takhle to dělat, sousede?
V našich zeměpisných šířkách spíše nehrozí, že by vyloučení znamenalo smrt. Ano, vyloučení, ostrakizace, může někdy možná být smrtí společenskou, popřípadě může být časem, který je nutné přežít. Abych ale společensky umřel, musím to většinou připustit tím, že mi bude (přehnaně) záležet na tom, co si o mně a mém životě myslí ostatní. Protože jsou tací, kteří si myslí, že vědí lépe, co je třeba dělat a taky to, kdo jsem a jak mám žít. Ještě, že je mám(e), no ne?!
Je VOPRAVDU jednodušší vidět chyby a problémy na jiných
Navíc máme v neposlední řadě sousedy, známé a spolupracovníky, bohužel ale i „přátele“ kteří řeší raději nás, než by si zametli před vlastním prahem. Mějme pochopení: Je to pro ně pohodlnější, než čelit realitě, pokud jde o hledání pravdivé, upřímné, cesty k okolí i sobě samému. Budu-li řešit ostatní, jejich (domnělé) chyby a problémy, nebudu se muset tolik zaobírat sebou samým a vlastními obtížemi. Vždy jsem je totiž schopen shledat méně problematickými, obtížnými a méně k zamyšlení, když před sebou vidím „šťavnatou“ kauzu někoho jiného. Ostatně i proto dnes v 21. století lidé čtou bulváry a dívají se na pořady typu Výměna manželek. Potřebují se ujistit, že oni problémy nemají, popřípadě jsou jejich potíže malé, zanedbatelné, vlastně jsou v pohodě, v normálu.
Lidová zkušenost/frazeologismy pomohou v pochopení
Život s sebou přináší i náročné a nepředvídatelné situace, a to každému, nejsou výjimky. Nikdo nemá život značka ideál, i kdyby na sociálních sítích sdílel věci z nadživotní dimenze štěstí, které jsou pro nás, obyčejné smrtelníky, takřka nedosažitelné. ,,Není člověk ten, co by se zalíbil lidem všem" a ,,jazyk bez kostí, ale kosti láme", to jsou lidové moudrosti, které nám mohou být v tématu nápomocny.
Peklo? Mrva chlévská?
Řešit lidi, jejich řeči a názory zavání sírou, jelikož sami sobě vytváříme peklo. Přemýšlet o tom, co si kdo o nás myslí, nebo říká, znamená hrabat se v hnoji. Ten, kdo vidlemi přehazuje hnůj, od něj zákonitě načichne také.
