Článek
Tito lidé dosahují přiměřeného výkonu v rámci svých možností, ale dojde-li na zhodnocení jejich výkonu v porovnání s ostatními, pak se výrazně přeceňují. Nemají realistický náhled na svoje vědomosti, zkušenosti, dovednosti. Vědí a umí toho v dané oblasti tak málo, že nejsou sto posoudit svůj výkon reálně. Ale vlastně za to nemohou, podle psychologů jde totiž o druh kognitivního/poznávacího zkreslení.
Jak na to odborníci na duši přišli? V rámci výzkumu nechali lidi v kontrolní skupině splnit úkol. Potom po nich chtěli, aby se vyjádřili k tomu, jak si myslí, že na tom jsou v porovnání s ostatními účastníky. Nejméně kompetentní se přeceňovali. Ti, jejichž znalosti, schopnosti a dovednosti byly na opačném konci škály, se paradoxně podceňovali. Byli údajně přesvědčeni o tom, že jejich výsledek je horší, než skutečně byl.
Dunning a Kruger pak poskytli zúčastněným zpětnou vazbu, seznámili je s výsledkem, kterého dosáhli v rámci kontrolní skupiny. V dalším kroku pak kompetentnější, schopnější, dokázali svůj odhad korigovat, upravit. Ti, jejichž znalosti byly podprůměrné žel bohu ani potom nedokázali vidět věci objektivněji, pravdivěji.
Pokud by byl tento efekt realitou, o čemž ale mají mnozí odborníci pochybnosti, pak by, samozřejmě s velkou nadsázkou, hyperbolou, řečeno, platilo, že blbec je blbec a blbcem zůstane. Nic se nezmění ani tehdy, když mu o tom řeknete. Do života bych si z toho vzal to, že je patrně nutné si vybudovat zdravé hranice na téma: „Blbcům vstup zakázán.“
