Článek
Díky ní mohli diváci na chvíli zapomenout. Odvrátit pozornost od útrap spojených s okupací a druhou světovou válkou a nechat se uchvátit krásou veršů. Například těmi, v nichž rytíř de Grieux praví:
„Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu.
Manon je moje umřít pro krásu.“
Když jsem nahlížel do českého vydání abbého Manon z roku 1898, zaujala mne předmluva, kterou napsal francouzský realista a naturalista, Guy de Maupassant, mimo jiné autor Kuličky.
Na konci 19. století píše s odkazem na tradici antiky a antické filosofie s neotřesitelnou jistotou o úloze žen ve společnosti: „Ačkoliv staletá zkušenost dokázala, že žena bez výjimky jest neschopna každé práce skutečně umělecké, nebo skutečně vědecké, usilují za dnešních dnů o to, aby nám vnutili ženu lékaře a ženu politika.“
Žena má podle něj pouze dvě možnosti, může zvolit mateřství, nebo poskytovat své tělo mužům k obdivu a sexuálnímu uspokojení. Nejvíce ale uchvacují srdce mužů prý ženy, které jsou plodem uměleckého génia, samozřejmě mužského, jak z předchozího vyplývá.
Zhruba v době, kdy v pražském Ottově nakladatelství vychází tento překlad Manon Lescaut (alias příběh Manony Lescautovy a rytíře des Grieux) vzniká sloučením již dříve existujících feministických organizací Ústřední spolek českých žen (1897), jehož cílem je dosažení rovnoprávnosti. I díky osvícenému přístupu Masarykovu obdrží ženy volební právo, v Ústavě ČSR jsou postaveny na roveň mužům a v dubnu 1920 jdou poprvé k parlamentním volbám.
U některých diskusí, které dnes vzbuzují velké vášně a lidé se ohánějí tradicemi, podobně jako de Maupassant, by mě zajímalo, jak to bude vypadat za dvě dekády.
Stále ještě nebude moci být žena duchovní v římskokatolické církvi, protože vykazuje „vadu materiálu“, popřípadě totéž jemněji, o to však manipulativněji řečeno, například s knihou typu Žena neboli kněžství srdce?
Bude se za dvacet let stále ještě česká společnost - styčná lokalita mezi nabídkou z východu a poptávkou západu v prostituci a jedna ze zemí, kde se točí podle některých nejvíce pornografie na světě a každé druhé manželství se rozvádí- ohánět tradičními křesťanskými hodnotami?
