Článek
Takhle pěkně ráno, stojím v koupelně a čistím si zuby. Nad hlavou, mám samozřejmě strop, ale taky půdu. Půda půdička a na ní kočka.
Moje kočka. Je to moje oblíbená kočka. Jmenuje se Maggi, je to takové koření mého života. Nepozorovaně s někým vlezla nahoru a už dva dny nebyla doma. Tak začínám čičat a volat jí. Její mňoukání je smutné až žalostné. Asi má hlad. A je jí určitě zima a je smutná a .. chudinka moje.
Myslela jsem si, že když otevřu potřebné dveře, nejlépe ty od půdy, kočka na zavolání seběhne dolů a bude vyřešeno. Jenže milá kočka byla na jiné půdě než se zdálo. Tak jsem tak vtipně v pyžamu a bundě lítala po lehce zasněženém dvorku a hledala, odkud tu kočku budu rvát.
Včera tu totiž byl pan opravář a natahoval nějaký kabel. A jelikož chodil sem a tam, tak kočka pravděpodobně někudy prolezla a zůstala viset na trámu. Našla jsem žebřík. Nedělal na mě dobrý dojem. Nesnáším výšky a tohle bylo vysoko. Už s divným pocitem jsem odvážně lezla vzhůru. Už v půlce mi bylo špatně. Poslední šprušle vycházela akorát na strop půdy. Tak jsem došplhala a musela se vydýchat. Po ránu takové náročné aktivity.
Kočka běhala po trámech jako šílená, rozšířené zorničky a nevěděla jak dolů. Snažila jsem se jí ukázat, jak a kudy seskočit.
Vůbec jsem na ni nedosáhla, tak jsem musela vylézt na jeden z podélných trámů a pak rukou chňapnout kočku za krkem.
Moc se jí to nelíbilo. Jak se snažila zachránit sebe samu, tak se packou zachytla o jednu lať a já ztratila balanc. A když takhle v pyžamu a nazouvacích gumákách ztratíte rovnováhu, navíc na trámu na půdě, je jisté, že spadnete.
Normální půda má celkem rovný strop. Jenže tato půda vlastní strop spodního pokoje s klenbou jako hrom. Navíc se zapomnělo při nějakém budování či opravě střechy uklidit a zůstaly tam desky a latě i s hřebíky.
Takže jak jsem ztratila balanc, ani nevím co kočka, ale já velmi neelegantně zahučela mezi desky, hřebíky, špínu a piliny. A protože instinktivně jsem tam dala nohu, samozřejmě pro záchranu svého já, tak jsem si tu nohu moc hezky o tu klenbu ohnula.
Dalo by se říct, že jsem si nohu zcela vyklenbila.
Pád mě samozřejmě zaskočil a bolest polekala. Jsem to ale nemehlo, řekla jsem si a okamžitě se mi udělalo mdlo. Na koleni mi prosákla krev. Ajaj. A protože se už nějaký pátek znám, věděla jsem, že musím dát nohy nahoru a dýchat. Hlavně žádné šoky. Dýchám jako urvaný vagon. Nohy opírám o svůj trám, je to kámoš, podrží mě.
Hlavou mi jede otázka, jak se dostanu dolů? Ten šílený dřevěný žebřík a ta výška. Jestli spadnu z něj, tak už mě můžou potom jedině zahrabat do té odvlhčovací díry. Ležím zády v deskách. Musím se trochu zavrtět, asi mě tlačí hřebík. Musím počkat, až se mi udělá líp, nebo pojedu dolů jako požárník. Tradá.
Nakonec statečně lezu dolů, opouštím kamaráda trám, lezu k okraji a uchopuji kraj žebříku. V duchu ho prosím, ať mě drží. Fakt se bojím.
Pořád dýchám a snažím se nepřiznat si, že brzy omdlím. Opravdu slezu a vylezu ven. Doplazím se do předsíně a tam na schodech se začínám skládat k dalšímu odpočinku. Dýchám, funím jako při porodu. U schodiště mám super velké zrcadlo, ale dneska mi to moc nesluší. Hlavně ta moje barva v obličeji. Jsem nějaká zelená nebo co. Další fáze je se dostat po schodech do mého bytu. Asi jen dvanáct schodů, nadělám že? Zkusila jsem to po čtyřech, ale začalo mě bolet to moje koleno, co mi udělalo na pyžamu tu ošklivou skvrnu.
Asi bude odřené. Tak jsem lezla jako brouk, i když mi chyběly dvě nohy. A protože mi hlava ve vyšším bodě nezvládala , to asi ten řidší vzduch, tak jsem ji měla skloněnou dolů. Ale i tak se mi dělalo mdlo.
Hurá, jsem na gauči. Nohy nahoru, vodu! Cukr! Mám hypo..
Decentně se snažím zavolat na partnera, který nic neví a ještě spokojeně spinká. Halooooo. Já bych potřebovala..
Doleze ospalý chrobák. Nějak nezaznamenal moji zvláštní polohu na gauči. Asi sedět obráceně s hlavou dolů je normální. Pak zlehka zkusím zafňukat a podělit se o zážitek.
První otázka zní, proč že jsem tam lezla a navíc sama. No protože, jsem si říkala, že je to blbost ho budit a rušit, že to zvládnu v klidu a rychle sama. No. Takže cukr zabral, přestala jsem se třepat, být zelená a mít křeč v rukou. Pro změnu mě všechno začalo bolet a mě došlo, že jsem si asi opravdu něco udělala.
Samo sebou , že jsem začala brečet. Trochu vypláchnout ten půdní prach a piliny.
Pyžamo muselo do prádla a já do sprchy. Celý den jsem ležela a nechala si nosit chladivý gel na kotník. Opuchal. Opuchal stále a pořád a z obou stran. Mám nohu jako konev. Ibalgin to jistil. Na bolest zabíral dobře. Usnula jsem celá zmučená a bolavá. Večer už to bylo horší. Jak to tak bývá. Jsme měli jet na tu ambulanci.. ale jak je známo, tak v neděli každý doktor očekává s otevřenou náručí takové šikulky jako jsem já.
Je pondělí a můj partner odjíždí na 4 dny do práce. Ještě jsem zkusila zaškemrat, zda by si na mě nevzal OČR nebo cokoliv jiného, nebo řekl, že máme doma choleru, ale bohužel to neprošlo. Navíc na OČR musím být člen a to nejsem a cholera se taky špatně prokazuje.
Takže ráno raníčko odjel, jelikož na cestě je vždycky nechutná zácpa. No a já od pěti hodin nespala. Koukala jsem na hodinky a přemýšlela, koho kde budu muset otravovat, aby mě odvezl do nemocnice. Protože ráno ta moje noha, už nebyla ani moje..
Hned mě napadlo, že kdyby ta noha byla ta druhá noha, tak jsem se s přehledem odvezla sama, jelikož mám auto v automatu. Jenže takhle to mám blbý, protože tu pravou nohu potřebuju na plyn. Na brzdu taky, ale to se dá použít i noha druhá, nejhůř. Takhle ne, když tu pravou nohu prostě vůbec neohnu a nesešlápnu.
Je to hrozný, když musíte někomu říct, obtěžovat. Každý má svého dost. Smůla. Volám pomoc. Jedna pomoc spí po noční. Další možnost má nedostupný telefon. Čekám až bude aspoň sedm. Stále se nemůžu dovolat, tak se oblékám a sunu se po schodech do předsíně pro boty.
Sunu se pěkně po zadku. Skákat po jedné noze ze schodů nezvládám. Nejsem klokan ani žádná gymnastka. Dvě zrasované nohy by byly už moc. Nazouvám si gumové zahradní boty, do kterých svojí sloní nohu můžu ještě obout. Oblékám si bundu, čepici. Jdu si pro záchranu. No spíš se sunu, protože jedna noha zůstává stále někde pozadu. Ohyb je totiž možný až u kolene a to je od kotníku jaksi dost vysoko. Navíc, tam mám tu odřeninu, takže po kolenou taky ne. Navíc je nasněženo a dost zima. Snad to nebude klouzat.
Záchrana má mobil v režimu letadlo. Prima. Takže bereme auto a jedeme konečně na tu úrazovou ambulanci. Ještě ne, musí si zavolat, protože je pondělí a najednou všichni něco chtěli a nedovolali se.
Tak jako já. Naštěstí nic důležitějšího se nevyvrbilo a můžeme fičet. Opravdu fičíme. Při připomínce, že bych tu jízdu ráda přežila, mi bylo sděleno, že když neřídím sama, tak jsem neskutečně protivná.
Držím ústa a studený gel na ovázaném kotníku.
Vystupuji z auta, kotník vtipně ztuhnul. Sunu nohu jako čertí kopyto.
Sháníme vozík. Všechny jsou zamčený, zloději jsou všude. To je fuk, už jsem tam dolezla. V čekárně si tisknu lístek a čekám na pokyn z evidence. Čísla skáčou jako divá.
Sestřička si mě změří pohledem a ptá se na můj problém. Zachraňovala jsem kočku z půdy a asi jsem si ulomila kotník. Sestřička si napsala osobu blízkou, kdyby náhodou něco a zase mě usadila.
Tak teď už to zvládnu s přehledem. Takže jsem zůstala v čekárně sama, jelikož povinnosti. Tak jsem na řadě, volají moje číslo. Snažím se ztuhlou nohu táhnout s sebou. Noha se mnou nemluví. Pan doktor ano. Tak aspoň to.
Co že jsem to dělala? No, hlavně že jsem ji zachránila. Nechtěla jsem být úplně za nemožnou a přiznat se, že jak jsem sebou břinkla, tak se kočka vyděsila a znovu se ztratila v útrobách půdy.
Mám to prý pěkný, to jsem ráda. Není nad pochvalu a ještě od kapacity. Dostala jsem vozíček židličku. Pak se ale přišlo na to, že na té židli seděla paní, která šla čůrat a teď jí židlička chybí. Sestřička mě proto vyvezla do čekárny, tam mě z židle vyklopila a vrátila ji paní. Čekala jsem na jinou, volnou a zcela nezasednutou židli. Přijela sestřička a svezla mě na rentgen. Dostala jsem i recept na nějaké injekce, aby mi v těle nebloudila zdrclá krev a odpuchla mi noha. Dostala jsem navíc úplně zánovní berle. Mám si je schovat, jsou jen moje. Hmmm, nevím jak se nastavují. Už mi padají na zem. Jsem úplně levá. Sestřička volá moje jméno, vstávám a belhám se na rentgen. Snad mi nikdo nezasedne moji židličku! Natáčení kotníku a úsměv, blik, blik, blik. Tři krásné snímky mojí nateklé modré nohy.
Lezu z kabinky, berle s sebou, injekce. Všechno mi zavazí a padá.
Jsem za exota. Židle tam je, sestra ne. Čekám, jestli se vrátí a odveze mě, nebo se mám dostrkat jako na kánoi nebo po svých?
Měla bych se něčeho napít, nebo spolknout nějaký cukr. Není čas, sestřička je tu a veze mě zpět do čekárny ambulance. Čekám.
Pan doktor kontroluje snímky, píše recepis a má pro mě dobrou zprávu. Zlomené to nemám. Mám natržené vazy po obou stranách. Prima. Pokud budu chtít, tak můžu dostat buď sádru, nebo pěknou fialovočernou ortézu, která teď prý hodně frčí. Ortézu budu sundávat a ledovat si nohu. A taky trochu cvičit. Nahoru a dolů, pěkně ohýbat v kotníku. Ale jen v ose, žádné kejklání. Úplně si neumím představit, jak to budu dělat, když vidím tu svoji zuboženou nohu.
Ještě mě čeká cesta do lékárny, kde vyfasuju ortézu. Znáte zákon berlí? Pořád někam padají, někde zavazí, zakopáváte o ně, nebo na ně nedošáhnete. Kdo to nezažil, tak neví, jak je to šílený. Kolikrát jsem už viděla lidi, co takhle zápasili s berlemi. A teď já. Nevím jak to s tím vybavením zvládnu. V lékárně jsem nasadila ortézu, utáhla suché zipy. Teprve teď mi došlo, že mám jen taštičku ledvinku, do které se mi určitě nevejde ta moje bota, kterou už nenazuju, injekce v mega krabici a co ty berle! Mám jen dvě ruce, na berle, a jednu nohu. Ani klokaní kapsu jsem neměla. Skákala jsem po jedné noze nejistým pohybem před. Nikdy se mi nezdálo, že parkoviště od hlavního vchodu je tak strašně daleko. V půlce, asi po padesáti hopsnutích, jsem se zhroutila na lavičku. Asi moje tělo zjistilo, že to taková legrace není, že zranění bude vážnější než jsem mu přiznala, Naštěstí s sebou nosím záchranné magnesium v pytlíčku. Takže jedna dávka, druhá.. Mám hypo a jsem pěkně psycho. Po čtvrt hodince oddechu se pokouším dohopsat do malé kavárničky, kde si dám kafe a spoustu cukru. Nějaká paní mi otevírá dveře a já se snažím kulturně dostat dovnitř. Je mi zle, asi tam sebou švihnu. Paní pokladní je naštěstí hodná, udělá mi kafe, z peněženky s dovolením si bere hotovost a vrací mi. Nejsem schopná už ani mluvit. Třesou se mi ruce a mám křeč v obličeji. Ten cukr se spaluje rychlostí světla. Musím honem dosypat. Vidím v obličejích zděšení, snad jim tam neodpadnu.
Jsem statečná, dýchám jako u porodu a chroustám cukr. Dočkala jsem se odvozu. Vyplazila jsem se i s berlemi a jednou nohou z kavárny za doprovodu slov, kde jsem. Trochu mám pocit, že už moc nejsem nikde, ale to se spraví, až se najím a odpočnu si. Nasedám do auta a těším se do domů do postele.
Musím říct, že to bylo velmi výživné pondělí. Jedno z nezapomenutelných.
Takže nohu nenamáhat, ledovat a pomaličku cvičit. Mám v mrazáku zásobu hrášku. Po chodbě po koberci poskakuji o berlích a cvičím si rovnováhu. Jestli tomu tak jde říkat. No hrůza. Občas se i omylem zakloním a už letím. Těžko uvěřit, že jedna noha člověku opravdu nestačí a musí vynaložit sílu a um, aby to trošku šlo, jak má. Nohu šetřím, co to jde. Po kuchyni jezdím na kolečkové židli. Zjistila jsem, že zdravou nohu musím mít bosou, jelikož se potom líp odrazím. Prokluzy jsou na dlažbě zrádné. Zvlášť, když skoro v každém směru jsou schody, které jen dychtivě čekají, až si na nich pěkně natlučete. Takže pozor, zastavit se na kolečkové židli není jen tak. Chtělo by to kvalitní brzdy nebo mantinely. Možná by stačil prostě sluha, co by se o mě postaral.
Noha mě bolí, v noci, ve dne, leduju a stahuju do ortézy. Při každém rozbalení sleduji, jak noha začíná měnit barvu. Ve spodní části je tmavě fialová jako zamračené nebe a směrem nahoru se tvoří zeleno-modré zátiší. S údivem musím konstatovat, že takhle nateklou nohu jsem neměla a ani vlastně neviděla. Taková duhová sloní nožka.
Spánek nic moc. Hlavně když máte doma dva malé psíky, co jsou zvyklí spát s vámi v posteli. Nevím proč, ale při každém pohybu museli ty svoje chlupaté zadky přesouvat zrovna přes tu moji nohu. Už jsem si ji dávala bokem, krčila a přesouvala. Asi by bylo nejjednodušší si ji strčit za krk a bylo by vyřešeno. Nebo pověsit ke stropu, ale je to docela vysoko.
Nejhorší bylo ale ráno. Hafíci chtěli jít čůrat. Takže vyndat nohu a opatrně chodbou o berlích. V kuchyni zkrotit židli kolečkovku a nasednout na ni s berlemi v podpaží. Tři schodky k záchodu a od tam dalších 18 schodů k východu. Tak jsem pěkně vyleštila zadkem schody a dole se snažila z posledního schodu vyšvihnout na zdravou nohu. Přece na tu kliku dosáhnu! Psi utíkají ven. Čekám až se vrátí a u dveří zakňučí, že je vše hotovo a můžou domů. Dveře otvírám a oni radostně vbíhají. Já stojím stále na jedné noze pod schodištěm.
Připadám si jako plameňák. Psi radostně vyběhli schody a shora na mě koukají, co já. Koukám vyděšeně nahoru. Ježiš jak se dostanu zpátky? Lezu po čtyřech. Ale nejde to. Mám dost naražené i koleno a při každém dokleknutí se mi jablko zarazí až nevím kam, ale hrozně to bolí. Poskakovat po jedné noze po schodech jsem se neodvážila. Představa, že si ještě rozseknu obličej nebo sjedu dolů, byla víc než odstrašující. Tak jsem si zase hezky sedla a pozpátku pěkně po prdelce zase nahoru. Člověk by nevěřil, co má v těle za svaly, které normálně nepoužívá. Dolezla jsem do kuchyně, vydrápala se na židli a snažila se popadnout dech. Jdu do postele, jako bych absolvovala výstup na Sněžku. Tak ještě napít čaje. Protože jak bych ho k té posteli asi donesla? Mobil si dávám do trička od pyžama a jistím ho kalhotovou gumou. Tam drží. Skoro je to legrační, jak mám kapsu a skáču jako klokan, ale moc se nesměju.
Chce se mi čůrat. Ježiš jako fakt? Nevydržím to ještě? Ale když jsem ještě v té kuchyni, je to blíž než kdybych musela až z postele. Beru berle a hupy hup tři schody, záchod s předložkou. Klouzavá potvora to je. Už jste někdy vstávali na jedné noze a natahovali si kalhoty? Docela artistický kousek. Doklopýtala jsem do koupelny. Až někoho splaším, tak mi sem přinese židli, takhle bych to dlouho nevydržela. Záchytné body jsou víc než potřeba. Berle a tři schody nahoru. To je snad ještě horší. Usedám na kolečkovku a drandím přes kuchyň k chodbě. Klopýtám houpavým krokem klauna k posteli a svalím se do ní. Berle hodím podél postele a oddechuji. Ani jsem si nemyslela, jak to může být namáhavé. Bolí mě ramena a ruce. Taky ta zdravá noha. Je uhopsaná a má mě dost. Zachumlávám se do peřiny a těším se, že usnu. Jsem úplně zničená.
Dvě hodinky odpočinku a dostala jsem hlad. Přemlouvám se k přesunu do kuchyně. Tak když už vstáváš paničko, vezmi nás ven, koukají na mě ty chlupatý potvůrky. Takže smůla, pejsci chtějí jít čůrat.. Jídlo potom. Asi je budu radši spouštět v košíku z okna.
Hopsání o berlích mi začíná jít líp. Občas ještě chytám rovnováhu. Sbírám pokaždé odvahu sejít schody, jsou děsivé, strmé a ostré. Nikdy mi to tak nepřipadalo. Na záchodě opřít berle, vyčůrat, postavit se, posbírat berle, které samozřejmě sklouzly a spadly.. V koupelně už mám židli. Kdo má židli ten si bydlí. A je to fakt. Sice vůbec nevidím do zrcadla, ale v této chvíli je to dost nepodstatné. Na zuby vidět nemusím a návštěvu žádnou nečekám. A kdyby náhodou přesto někdo přišel, tak aspoň uvidí, jak děsně trpím.
Zjistila jsem, že kolečková židle v kuchyni skýtá obrovské možnosti pohybu. Uvaření čaje, udělání si snídaně, jen do lednice dosáhnu jen do půlky. Naštěstí jogurty nejsou vysoko. Dokonce sedím u jídelního stolu. Všechno se tam dá dovézt, postupně na několikrát, ale dá.
Po snídani lovím z mrazáku hrášek a snažím se ho hodit až na gauč. Trefa. Dva schody a jsem tam. Jaký luxus sedět v obýváku.
Sundávám ortézu a vybaluju žlutou opuchlou nohu. Hrášku čiň se. Po dvaceti minutách mám omrzlý kotník i prsty. Snažím se je třít, marně, bez běžného pohybu se rozhodly neprokrvovat. Nasazuji zpátky ortézu a balím si prsty do plyšových ponožek. Snad to pomůže. Po obědě, kdy jsem si smlsla na zmražené polévce, jsem šla spát. Nějak mě to dopoledne unavilo.
Když jsem se vzbudila, musela jsem zase čůrat. Mám pocit, jako bych nedělala nic jiného. Takže berle a hopsa hejsa přes chodbu. Tady můžu mít ponožky, ale v kuchyni je musím sundávat, protože na dlažbě to fakt klouže. A jedna bolavá noha stačí. Takže jak dosednu na židli, sundávám ponožky a jedu ke schodům k záchodu. Pak jezdím vesele po kuchyni bosá a jakmile mi začnou mrznout nohy, tak dávám ponožky, ortézu a zpátky do postele.
Večer jsem se odhodlala, že se umyju, celá. Podrobně promyšlený plán, jak asi vlezu do vany, abych nohu nechala v neporušeném stavu. Tak to byl zase výkon. Ještěže mě nikdo neviděl. Usedám na kraj vany, studí to, jednu nohu pomalu vkládám do vany a tu bolavou se snažím držet nahoře. Hlavně žádné prudké pohyby. Samozřejmě, že směrem do vany mi to trochu uklouzlo, ale dobrý, vodu jsem tam ještě neměla, protože jinak by to bylo nemalé tsunami a kdo by to potom vytíral. Možná by to uschlo samo. Nebo bych případně mohla na zem naházet ručníky, které by tu vodu vsákly. Ale pak je zase otázka, kdo ty ručníky sebere a odnese do pračky. Je to samá překážka a nástraha.
Ven z vany bych potřebovala jeřáb. No, nakonec jsem vylezla, přece nejsem srab a nezůstanu tam až někdo náhodou půjde kolem. O to bývá málo kdy. Vypustila jsem vodu a hned jsem si vzpomněla na historku, jak paní takto uvízla přicucnutá ve vaně. Asi podtlak nebo co. Tak já naštěstí dobrý. Podtlak nevznikl, voda odtekla a já se bravurně vyšvihla na okraj vany.
Nejdřív otřít bolavou nohu, utáhnout do ortézy a pak zbytek těla. Ta židle v koupelně se fakt hodí. Jenže potom stejně musím doskákat ke schodům ke kuchyni a vyšplhat se po nich vzhůru. Po takovém úkonu jsem dostala hlad. Tak už jen něco spolknout k večeři, dát si tu prima injekci na ředění krve a do postele. Večeře je rychlá a tak nějak na stojáka.
Asi si ještě dám obklad, nějak se mi kotník ve vaně moc nahřál. Hrne se mi do něj krev a začíná mi v něm nějak cukat. Někdo by mohl namítnout, že aspoň takhle vím, že je noha ještě pořád živá. Z mrazáku vytáhnu kamaráda hrášek a mejdan může začít. Sundám ortézu a plácnu hrášek na nohu. Pustím si televizi a snažím se nemyslet na lehce omrzající kotník. No jo, je potřeba, aby to splasklo.
Týden hopsání uběhl a jedu na kontrolu k panu doktorovi. Z parkoviště, svižně o berlích jako profík, si to mířím na ambulanci. Vytisknu si lísteček a čekám. Sestřička si mě zapíše a zase čekám. Pak se projedu na rentgen, kde mě prima probliknou a zase vrátí do čekárny. Časové prodlevy tam byly, ale není to tak strašný jako při příjmu, když přijedete s čerstvým zraněním.
Pan doktor se mě zeptal, co noha, tak jsem mu upřímně řekla, že to pořád bolí, ale co nadělám, když jsem si to tak pěkně zramovala. Pan doktor do zprávy napsal, že pacientka má nohu stále oteklou, bolí ji, ale co nadělá.
Dostala jsem rozpis na rehabilitaci a telefonní číslo.
Tak jsem se tam rovnou objednala, abych svoji nohu zapřáhla včas do pracovního procesu. Ještě by zlenivěla a co potom. Na první návštěvě si mě vzala paní doktorka do ordinace a já jí chtěla převyprávět svoji veselou historku s kočkou na půdě, ale asi nebyla dobře naladěná. Potom mě ještě pokárala, že tu berlu nosím úplně špatně, u jiné nohy a že mám nosit obě, abych nebyla celá křivá. To je tak, když je člověk nezkušený a nemá holt s berlemi tu správnou praxi. Takže trénink dělá mistra, až už jde o cokoliv.
Na rehabilitace jsem se už odvážila dojet sama autem. I když sešlapávání pedálu byl stále trochu problém. Dost mi tuhla noha. Na rehabilitaci jsem došla s předstihem, jelikož není radno na poprvé se opozdit a udělat si špatnou vizitku. Trochu jsem měla obavu, jestli mi nohu nebudou lámat v kole, nebo jinak protahovat, ale bylo to šetrné a hlavně pod řádným dohledem.
Magnet, potom lehké cviky v tělocvičně a pak samošlapací kolo, kde se mi nárt protahoval nahoru a dolů, podle zvolené zátěže. A jak mi to skončilo, tak jsem mohla jít zase domů.
Doma už to šlo všechno líp. Po schodech nahoru i dolů, nějaké to hopsání ještě proběhlo, ale udržování rovnováhy bylo snazší, když už jsem mohla začít nohu zatěžovat. Spaní bez ortézy bylo příjemnější jen do chvíle, kdy mi ji někdo zalehl nebo po ní přeběhl.
Na poslední kontrole u pana doktora, který si mě pamatoval jako kočku na půdě, jsem dostala pochvalu, že na to, jak to děsně vypadalo, se to hezky hojí.
Noha chodí a já s ní. Jsem ráda, že ji mám. Jsem moc ráda, že nemusím skákat a můžu zase jít na zahradu a vlastně všude.
Občas mě umí pěkně bolet, ale když máte někde jizvy, už to není nikdy ono.
