Článek
„Už jste někdy loupala tři sta vajec?“ zeptal se mě přísedící pan Robert u stolu. Vyvalila jsem na něj oči. Cpu do sebe snídani a vůbec nechápu smysl jeho dotazu. Vypadám asi dost zmateně, protože si mě pan Robert prohlíží a čeká, co ze mě vypadne. Tak jsem tedy odpověděla, že zcela určitě ne, protože proč bych to proboha jako dělala. Takhle ráno raníčko si vstanete a jen tak mírnix týrnix si naloupete tři sta vajec.
Nabyla jsem pocitu, že pan Robert nemá jen špatné kyčle a klouby, jak tvrdil. Bude to vejš.
U stolu v jídelně nás sedí víc. Vždycky vás usadí na místo, odkud není útěku po celou dobu pobytu. A pobyt je dlouhý. Takže si děvče zvykej, u protějšího stolu je to ještě horší. Někdy se poštěstí, že se přísedící rozhodne odjet, protože už toho všechno má tak akorát. Nebo už je natolik zdráv, že je schopen se vrátit do svého procesu života. Dostane propouštěcí zprávu a tradá, nazdar, zase příště.
Pan Robert, jak jsem později zjistila, byl vlastník restaurace, kde byl velký kápo a tím pádem měl vysoké nároky na stravu. Tak nějak to byl jeho obor, takže stále remcal a pomlouval každé sousto, co dal do úst. Radost s ním poobědvat. Radost s ním cokoliv jíst.
Nikdo nevíme, kdy přestaneme být zdraví a může se stát, že to prostě přijde brzy a jsme překvapení. Já jsem překvapená byla vlastně jen chvíli, když jsem si potom uvědomila, jak jsem svoje tělo přetěžovala a dávala mu pěkně zabrat. Matka tří dětí. Úklidový maniak. Nákupčí a kuchař v jednom. Všechno nalinkované, časově vyvážené a zapadající do denního plánu. Byla jsem na sebe pyšná. Schopná a skvělá matka, co se postará a všechno zajistí. Jako manželka jsem byla na tom hůř, protože nějak nezbývalo té energie ani na středu.
A pak jednoho dne, měsíce a roku se s vámi začne tělo hádat. Je to takové nevinné, pomalu upozorňující, že přestává zvládat tu vaši rychlost. A pak si nečekaně tělo řekne, že už vás má dost a prostě se někde uvnitř rozhodne a „vypne“.
A takhle si vlastně pořídíte nějakou tu nemoc, co už se úplně nedá vyležet ani vypotit. Nejdřív si říkáte, proč zrovna já. Nebo si říkáte, že se kousnete a dáte to. Dáte si ibalgin, to se rozchodí.
Nebo si toho zkusíte nevšímat a ono to třeba přejde. Potom zjistíte, že to úplně tak nefunguje, a tak se snažíte s tím nejdřív smířit a pak i naučit žít. Nic jiného vám totiž nezbude. Ale jednoduché to vůbec není. A já jsem si pořídila nejdřív zánět slepého střeva, který jsem celý víkend rozcházela a po třech dnech se teda šla ukázat paní doktorce, kdyby náhodou to teda něco bylo. Ještě ten den jsem skončila na úrazovce. Nejdřív jdete na vyšetření konečníku, jestli vám apendix už nepraskl, což je docela o život. Byl tak mladý kluk, natáhl si tu pěknou gumovou rukavičku a řekl mi, ať pěkně vystrčím zadnici. Radši bych se s ním viděla někde na kafíčku. No tak jsem z těch rozpaků utrousila něco o tom, že takhle vidět ty zadky, že to není nic moc, že musí být dosti otrlý. Mladík mě ujistil, že moje zadnice je v pohodě a není ani zdaleka tak znepokojující jako jiné, které tudy prošly. Po prohlídce a ubezpečení pana doktora, že to opravdu nejsou vaječníky, co mě bolí, mi přidělili postel.
Sestřička mě orvala na sucho starou žiletkou jako husu a namatlala oranžovou desinfekcí a už jsem jela. Pěkně nahatá pod prostěradlem na sál. Byla tam zima. Než jsem usnula – počítejte to deseti. Zima jako v márnici, pan doktor tvrdil, že ne, že tam je mnohem větší zima. To jsem byla hned klidnější… Tři a nevíte nic. Můj apendix nepraskl, naštěstí, ale chtěl. Pěkně se na to chystal, naštěstí tedy pro mě, jsem se z toho dostala živá.
Za měsíc, kdy jsem opět naskočila do kolotoče svého aktivního a vypjatého života, jsem dostala svoji první ataku. Moje tělo si pořídilo RS. Roztroušenou sklerózu. A máš to.
Na začátek něco pozitivního. Nejdřív jsme mladí a plní sil, i když si většinou připadáme k ničemu a naše sebevědomí je dosti nízko. Celé to zdravé mládí proflákáme a promrháme, protože řeči o zdraví jsou pro staré seniory. Mládí utíká, aniž bychom si toho všimli. To víme my, co už tak mladí nejsme. Nějak to proteklo mezi prsty. I když snaha byla. Tanec, zábava, nějaké to popíjení a poflakování se po venku s nekalými živly. Dlouho nám to stejně nevydrží, protože za těch pár let hýření stejně dospějeme a chceme od života víc. Další krok. Asi je to nějaká lidská vlastnost, že jsme tak chtiví. Kdybychom se tak chtivě učili ve škole, nebo pomáhali doma, nebo cokoliv užitečného. To ne. My jsme chtiví za nějakou vidinou, mít co nejvíc čehokoliv. A stejně ta spokojenost dlouho nevydrží.
A já jsem taky chtěla být tou nejlepší matkou, hospodyní, uklízečkou, partnerkou, snachou… a mít všechno pod kontrolou, mít pro děti zázemí, hračky, oblečení, dobroty, stíhat kroužky a akce, zvládat pomáhat rodině, balit a vybalovat po víkendech na chalupě, po dovolených a táborech… Krásný čas to byl, když mi to tak hezky šlo.
Pak už to nešlo skoro vůbec a já se bála si připustit, že budu takhle nanicovatá dokonce konců a budu všem na obtíž. Bylo mi zle, protože mi dali léky. Kdyby mi je nedali, asi by moje půlka těla už vůbec nefungovala. Moje vidina byla, že si koupím super vozík a budu drandit po ulicích, abych aspoň něco dělala. Naštěstí existují zařízení, jako jsou lázně a tam vás dají jakš takš dohromady. Procedury a cvičení, kdy vás všechno bolí a unavuje. Ale potkáte i lidi, kteří vás vždycky něčím obohatí. A v lázních je jich spousta…
