Mrtví, co se v prach obrátili

J. R. Erickson
Ti, co vidí: Přízraky z Michiganu 3
Dobrovský s.r.o. – edice Fobos 2024

Na počátku nebylo slovo, ale zvědavost. Bylo ta moje zvědavost nad tím, zda dokáže J. R. Erickson i třetím příběhem, který je s předchozími knihami spojen dost ponurým místem ústavu pro choromyslné, zaujmout a nesklouznout k nudě a vykrádání sama sebe. Ostatně tuhle otázku jsem si kladl už na konci recenze knihy Ti, co zemřeli.

Hned na začátku je tu jedna dobrá zpráva. Pokud totiž po knize sáhnete někde v knihkupectví a na zadní straně přebalu by vás mohla odradit informace, že v sérii vyšly už dvě knihy, odradit se nenechte a směle ji vložte do košíku. Ti, co se v prach obrátili totiž lze naprosto s klidem číst i bez znalosti předchozích dílů.

Píše se srpen roku 1972 a Liz, matka Susan, začíná cítit narůstající neklid. Její krásná, devatenáctiletá dcera zmizela, aniž by zanechala vzkaz, což se jí ani trochu nepodobá. Počínající obavy se mění ve strach a ten posléze v zoufalství. O tři roky později zažívá podobné pocity Hazel, když zmizí její kamarádka Orla. Obě ženy postižené ztrátou blízké osoby se posléze spojí díky mladému reportérovi. Zatímco ta první chce mít definitivní jistotu a alespoň své dceři zajistit důstojné místo posledního spočinutí, ta druhá doufá, že svoji kamarádku ještě spatří živou. Rozjíždí se tak pátrání, v jehož středu je novinář Abe, který policii navzdory spojuje tato dvě zmizení ještě s dalšími pohřešovanými dívkami.

J. R. Erickson se drží osvědčeného formátu ze svých předchozích knih, kdy je každá kapitola a mnohokrát i několik odstavců uvedeno jménem postavy, která bude v tu chvíli ve středu dění, a nutno podotknout, že tohle střídání hlavních aktérů funguje na jedničku. Na rozdíl od knihy Ti, co vidí ale nestřídá časové linie, takže nehrozí, že by se méně pozorný čtenář v ději ztratil. Pokud totiž potřebuje autorka osvětlit nějakou starší událost, děje se tak díky výpovědi svědků. A i když pátrání vede „jen“ reportér nepříliš významných novin, funguje díky uvěřitelnosti na druhou jedničku. Občas si musí čtenář jen připomenout, v jaké době se příběh odehrává, protože možnosti policie nejsou v polovině sedmdesátých let pochopitelně na stejné úrovni jako je zná z Kriminálky Las Vegas.

Stejně jako v předchozích knihách buduje autorka atmosféru příběhu pozvolna a znovu je to osvědčený princip, který funguje. Postupně se tak v ději začínají stále více objevovat střípky a důkazy paranormálních jevů. Ať už je to schopnost vnímat prostřednictvím doteku z jakéhokoli předmětu vzpomínky nebo traumata, kterou má zmizelá Orla, nebo stále častější záhrobní vzkazy. A pak je tu i tajné společenství lékařů a děsuplná komora. Ti, co se v prach obrátili rozhodně není hororem, kde by tekly potoky krve. Namísto toho nabízí příběh postavený na hutné atmosféře, která reálně dokáže vyvolat mrazení a husí kůži.

Zhruba po padesáti stránkách autorka propálí místo, kde je držena unesená Orla. Ruku na srdce, nemusíte být ani Poirot ani Columbo, aby vám to došlo. Od této chvíle tak má čtenář oproti pátračům výhodu, že ví a zná. Občas je pak až na budku, jak Abe zavrhne informaci nebo nápad, který by ho posunul o nutný kus blíže řešení. Jenže, jako racionálně uvažující člověk, těžko může jít na policii s informací, že mu cestu ukázal duch nebo pár tarotových karet. I tohle tak autorce vychází. Udržuje čtenáře v napětí, jestli jemu známý střípek informace pomůže i hrdinům knihy.

Jednotlivým postavám pak rozhodně nechybí věrohodnost. Jejich chování poměrně přesně odpovídá jejich životním zkušenostem a znalostem. Autorka dokáže věrně vylíčit matku první unesené dívky, která je smířená s nevyhnutelným a už má jen jeden jediný cíl, stejně jako matku Orly, která se pro změnu uzavře do sebe a odmítá si připustit jakoukoli možnost konečné ztráty. Neskutečně je pak vylíčená matka jednoho z podezřelých. Na scéně se sice neobjevuje často, ale pokaždé z její přítomnosti mrazí.

Pokud bych srovnával tuto knihu z předchozími díly, tak je rozhodně lepší než díl předchozí a možná i o chloupek podařenější než díl první. Knihu bych tak mohl vystihnout krátkým prohlášením: tohle je ten případ, kdy jsem nečekal mnoho, ale dostal jsem všechno! A rozhodně chci další díl.

Orla měla dar – schopnost vnímat věci, kterých se dotkne: vzpomínky, traumata… Nebo vraždy. Jednoho slunečného dne roku 1975 se vydala na projížďku na kole do malebné krajiny a zmizela. Není první dívkou, která se ztratila, a nebude ani poslední.

Z oblastí v okolí ústavu se ztrácejí dívky už několik let. Vždy jde o pohledné, drobné blondýnky se světlýma očima. Proč je vysoká Orla s vlasy jako uhel výjimkou? Policii ani úřady zmizení nezajímají, souvislosti mezi jednotlivými případy odmítají. Dívky prý utekly z domova, ač tomu jejich vlastní rodiče nevěří. Jen novinář Abe vidí ve zmizeních jakýsi vzorec a postupně zjišťuje, že stopy vedou k ústavu pro choromyslné hluboko v lesích. Podaří se mu přijít případu na kloub dřív, než zmizí další mladá žena?

A proč tak tvrdohlavě, navzdory všem překážkám, pátrá po pravdě? Jakou temnou událost ze své minulosti se snaží skrýt on sám?

Recenze prvního dílu: Ti, co vidí

Recenze druhého dílu: Ti, co zemřeli

Vydáno: 2024, Dobrovský s.r.o., edice Fobos
Originální název: Ashes Beneath Her
Vazba knihy: pevná / vázaná, s přebalem
Počet stran: 291
Obálka: Rena Hoberman
Forma: kniha
ISBN: 978-80-277-2312-6

Další recenze a ukázky z knih najdete na: Henryweb.cz (Henry's SF&F web)