Článek
Je 2. prosince, stejně jako bylo tehdy v roce 1805.
Přivírám oči a v duchu se pokouším přenést do onoho prosincového rána, kdy hustou mlhu v údolí Zlatého potoka začaly prorážet první sluneční paprsky, aby francouzskému císaři ozářily místo jeho nejslavnějšího vítězství.
Ranním šerem se nese pestrá směsice zvuků: ržání koní, dusot kopyt a ocelové řinčení výzbroje. Skřípají kola žebřiňáků, zní úsečné povely v cizích jazycích. Vše nasvědčuje tomu, že je krátce před rozhodující bitvou, bitvou, ke které kvůli mé včerejší neopatrnosti vůbec nemuselo dojít.
Těsně před půlnocí jsem se totiž dozvěděl, že v prostoru mezi Újezdem u Brna a Telnicí se soustředil větší počet spojeneckých vojáků. Chtěl jsem se osobně přesvědčit o situaci, ale při průzkumu mne málem zajali kozáci, kteří se bůh ví odkud vynořili ze tmy.
Nebýt mých statečných „myslivců“, kteří útok nepřátel odrazili, kdo ví, kde bych byl, ale určitě bych nestál na Žuráni, a za chvíli nedával mým velitelům aktuální informace o rozmístění Rakušanů a Rusů…
Včera večer mí vojáci u Jiříkovic rozdělali obrovské ohně, u kterých se nejen halasně bavili, ale rovněž mi spontánně provolávali slávu, neboť termín dnešní bitvy připadá přesně na den prvního výročí mé korunovace.
Jejich smích a výkřiky doléhaly do nepřátelských ležení, a spojenci museli být určitě zděšeni z toho, jaké mají před sebou vojáky; takové, co půjdou i na smrt, bude-li jí potřeba.
Řekl jsem svým lidem tohle: „Když budete bojovat tak, jako jste bojovali doposud, neuvidíte mne. Pokud by se ovšem jenom na chvíli zazdálo, že naše vítězství je nejisté, spatříte svého císaře bojovat v přední linii.“
Od mírové smlouvy s Anglií v Amiens právě uplynuly tři roky. Svým podpisem pod ní jsem sledoval jedno - získat čas. Nedisponoval jsem tehdy tak silným loďstvem, které by dokázalo Velkou armádu přesunout na Ostrovy.
Odvěký rival a nepřítel prohlédl mou lest a zavčas se spojil s Rusy. Ti ohromnou sumou anglických peněz přesvědčili spojence, aby se za britské zájmy bojovalo v „závětří“ za kanálem, bez účasti jediného anglického vojáka!
Proti nám mělo být nasazeno 350 000 mužů.
Koncem léta byla vyhlášena Francii válka a dva týdny na to vtrhla na území mé drahé vlasti rakouská vojska. Na invazi do Anglie jsem mohl zapomenout. Naštěstí netrvala dlouho, s využitím informací od zvěda, nasazeného v nejvyšším rakouském velení, se nepřátelé dostali do sevření a nezbývalo jim než podepsat kapitulaci.
Ano, našim vítězstvím u bavorského Ulmu (15.-20.října 1805, Německo) začalo tažení na Vídeň, kterou jsem dobyl už v polovině listopadu.
Rovněž následující události šly rychle a hladce: 16. listopadu porážíme u Holabrunu (Schöngrabernu, Dolní Rakousko) Rusy.
Rusové před námi zbaběle ustupují na sever na Moravu. Naše vojsko jde za nimi k Brnu. 19. listopadu 1805 přespávám na faře v Pohořelicích u Brna. Šest dní od kapitulace Vídně padá i pevnost Špilberk (19.-20.11.) a s ní celé město.
Co se nepodařilo Švédům před 150ti roky, podařilo se nám, určitě i proto, že Moravané v nás viděli posly větších občanských svobod a práv; namnoze nás vítali jako své osvoboditele.
Víme, že nepřítel začíná sbírat síly na severu někde v prostoru u Olomouce. Rusové se formují pod velením vrchního velitele spojeneckých sil generála Kutuzova. Proto je potřeba jednat velmi rychle.
Mí velitelé se dostavili včas, je čas na pár slov.
„Pánové! Dnes budeme bojovat proti nepříteli, který se chce pomstít za porážku u Ulmu. Taktika nepřítele je výhradně založena na početní převaze a podle informací mají spojenci neměnný scénář plánu svého útoku. Těchto skutečností využijeme ve svůj prospěch.
Jak jsem se dozvěděl včera večer, hlavní nepřátelský úder bude veden po našem pravém křídle od Křenovic u Slavkova kolem Prateckých kopců přes obec Újezd (u Brna) směrem k Telnici a Sokolnicím pod velením generála Buxhowdena.
Naše pravé křídlo je početně slabé a pro spojence je nahozenou udičkou. Jakmile nepřítel zaútočí tímto směrem, dojde k uvolnění středu bitvy. Naše vojska obsadí Pratecký kopec ze severu, a následně vylákají vojska nepřítele k údolí Zlatého potoka na jihu, kde už budou čekat naše jednotky. Nepřítel se ocitne ve smrtelném sevření, ze kterého nebude úniku!
Navíc mám pro vás, pánové, velmi potěšující zprávu: v průběhu dne nás posílí Davoutův sbor, který sem míří od Presburku (Bratislavy). Pánové, je mé přání, aby každý náš voják věděl, jak se věci mají: oni jsou žoldáci bojující za anglické peníze, ale my bojujeme za pravdu! Proto je naše vítězství jisté! Jím ukončíme toto válečné tažení a pak uzavřeme mír důstojný našeho národa.
Hodně štěstí! Zvítězíme! Za vlast! Za Francii!"
Má poslední slova doprovodil výstřel z děla spojenců, které bylo umístěno zřejmě někde poblíž Újezdu (u Brna) - bitva začala. V této krvavé hře teď hraji o všechno: pokud bychom prohráli, znamenalo by to - po rozbití mého loďstva admirálem Nelsonem v kruté porážce u Trafalgaru - definitivní vítězství Anglie nad námi.
Vojska Velké armády se dala do pohybu. Proti přesile 75000 Rusů a 16000 Rakušanů jde mých 75000 vycvičených a boji stmelených mužů.
Nepřátelé chtěli obklíčit pravé křídlo francouzských vojsk na jihu u Sokolnic a odříznout Napoleonovi únikovou cestu k Vídni. U Tvarožné na severu měl obchvat levého křídla Francouzů provést generálporučík Bagration. Napoleon na tyto snahy reagoval geniálním útokem středem bojiště k Prateckému návrší (později nazvaném jako "Lví skok"), což nikdo z Rusů ani Rakušanů vzhledem k jejich početní převaze nemohl předpokládat.
Útok na Pratecký kopec vytvořil předpoklad k celkovému vítězství Velké armády, i když průběh bojů nebyl vůbec jednoznačný: jenom Sokolnice a Telnice změnily během jednoho dne několikrát své dobyvatele.
Protože samotný průběh bitvy je dostatečně známý, nechci ji zde obšírněji popisovat; kdo chce, může se podívat například na wikipedii
Pravdou je, že než vyšlo „Slavkovské slunce“ (na které Napoleon vzpomínal do konce svého života jako na symbol svého největšího vítězství), byla 1/3 spojeneckých vojsk rozprášena.
V této krvavé bitvě (až 15 000 padlých Rusů, 4 300 Rakušanů, 8 600 Francouzů) se třiceti šestiletý Napoleon Bonaparte opět projevil, tak jako v mnoha předešlých bojích, jako geniální stratég a vojevůdce, kterému ale v podstatě nezáleží na počtu obětí pro dosažení jeho mocenských cílů, které zahrnovaly dobytí a obsazení prostoru celého starého kontinentu.
Je doložena Napoleonova instrukce, aby se jeho vojáci nezdržovali zachraňováním raněných spolubojovníků a vše podřídili vítězství. V okolí bitvy byly ještě dlouho k vidění hrůzné výjevy, kdy se vojáci jen s pomocí rukou plazili i několik dní po silnici vyhledat pomoc v nejbližší vesnici.
Vítězství Francie nad vojsky spojenců přineslo uzavření všeobecného míru v Bratislavě 26.12.1805.
Rakousko přišlo o Dalmácii, Istrii, Kotoru a Benátky. Rusové odtáhli domů, válčení měli plné zuby. A Napoleon? Ten se po bitvě u Slavkova stal skutečným pánem Evropy. Ale ne na dlouho…
Na paměť obětí byla ještě před vznikem Československa (1914) postavena na Prateckém kopci 26m vysoká Mohyla míru. Pod ní stojí čtyři sochy na připomenutí obětí čtyř zemí vtažených do válečného konfliktu: Francie, Rakouska, Ruska a Moravy.
Donedávna se na polích mezi Tvarožnou a Sokolnicemi při orání nacházely desítky dělostřeleckých koulí, které končily jako suvenýry v domácnostech místních lidí.
Říká se také, že někde v prostoru mezi Šlapanicemi, Křenovicemi a Újezdem u Brna je prý zakopán zlatý poklad. Šlo o žold, který měl být vyplacen ruským vojákům, ale kvůli bitevní vřavě byla carská válečná pokladna zakopána za přísných bezpečnostních opatření ve 12 sudech údajně 2 m hluboko pod zem.
Alespoň takto o tom hovořil ruský zběh Andrcovskij 25 let po bitvě před rakouskými úřady. Ti, co poklad narychlo zakopali, byli prý zastřeleni dalším komandem. Jisté je, že Slavkovský poklad patří mezi nejhledanější, a i přes poměrně přesný popis vytyčený třemi moravskými obcemi, stranou jisté řeky, se ho stále nepodařilo nalézt.
K uctění obětí bitvy tří císařů, která je umělecky zpracována i ve čtyřdílné románové epopeji „Vojna a mír“ od ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého (jde o jedno z největších a nejslavnějších děl světové literatury), se konají vzpomínkové akce jak v okolí Tvarožné, Telnice a Slavkova, tak přímo v Brně.
Trasa pochodu Brnem odpovídá historickým reáliím, kdy vojska Velké armády skutečně pochodovala přes Zelný trh po Masarykově ulici směrem k dnešnímu hlavnímu vlakovému nádraží.
Na závěr dodejme, že Napoleonova bitva u Slavkova nebyla jedinou bitvou na našem území, početně mnohem větší bitva se udála například u Znojma o čtyři roky později.
Napoleonské války u nás skončily až v roce 1813 bitvou u Chlumce, ve které Napoleon utrpěl porážku.
18. září 1813 je tak posledním dnem, kdy noha slavného císaře spočinula na území Čech a Moravy.
Zdroj: můj vlastní text na https://mojebrno.jecool.net/inka–brno-dalsi-zajimavosti-bitva-tri-cisaru-1805.html
