Článek
Příběh dvou nejvýraznějších tváří porevolučního českého folku, Jaroslava Hutky a Jaromíra Nohavicy, se často interpretuje jako morální drama. Jeden jako nesmiřitelný exulant, který odmítl jakýkoli kompromis s totalitním režimem, druhý jako geniální básník, nad jehož minulostí spojenou se spoluprací se Státní bezpečností (StB) a pozdějším přijetím Puškinovy medaile od Vladimira Putina visí trvalý stín.
Při pohledu optikou moderní tržní společnosti se však toto morální drama mění v čistě pragmatickou rovnici. Trh totiž nehledá absolutní morální čistotu; trh oceňuje výkon, produkt a schopnost oslovit publikum. V tomto neúprosném ekonomickém souboji vítězí Nohavica na celé čáře, což o povaze kapitalismu vypovídá víc, než by si mnohem estétů bylo ochotno připustit.
V tržním prostředí je umělec vnímán jako podnikatel a jeho písně jako produkt. Jaromír Nohavica dokázal po roce 1989 vytvořit produkt mimořádné kvality. Jeho písně jsou řemeslně dokonalé, mají silné melodie, hluboké, ale srozumitelné texty a dokážou rezonovat jak s intelektuálem, tak s dělníkem u piva. Nohavicův výkon, měřený vyprodanými halami, desetitisíci prodaných alb a schopností generovat zisk, je zkrátka enormní.
Jaromír Nohavica
Trh funguje na principu poptávky a nabídky. Dokud je poptávka po Nohavicových koncertech obrovská, jeho morální kontroverze fungují pro širokou veřejnost spíše jako šum v pozadí. Tržní mechanismus projevuje vysokou míru tolerance k morálním přešlapům, pokud je finální produkt pro spotřebitele dostatečně atraktivní. Spotřebitel v kapitalismu nehlasuje v morálních anketách, ale peněženkou. A ta v Nohavicově případě mluví jasně.
Na druhé straně barikády stojí Jaroslav Hutka. Muž, který si zachoval morální integritu, nenechal se zlomit režimem a raději zvolil těžký život v exilu. Po návratu do vlasti se stal živým svědomím národa. Jenže svědomí se na volném trhu prodává špatně.
Hutka se v novém uspořádání nedokázal (možná i nechtěl) přizpůsobit tržním pravidlům hry. Jeho porevoluční tvorba často sklouzávala k politické publicistice a moralizování (což symbolizuje například jeho kritická píseň Udavač z Těšína, adresovaná právě Nohavicovi). Z hlediska tržní logiky se Hutka dopustil strategické chyby: místo univerzálně srozumitelného uměleckého zážitku začal nabízet konfrontaci a pocit viny. Průměrný konzument se však nechce jít do divadla nebo na festival nechat kárat za to, že zapomíná na totalitní minulost. Chce zážitek.
V důsledku toho Hutkův „výkon“ v podobě schopnosti přitáhnout masy slábl, a tržní společnost ho tak odsunula na vedlejší kolej. Nikoli proto, že by si nevážila jeho protikomunistického odboje, ale proto, že jeho produkt přestal být konkurenceschopný.
Srovnání těchto dvou písničkářů odhaluje cynickou, ale pravdivou tvář kapitalismu. Trh je ze své podstaty amorální instrument. Neřeší, kdo podepsal vázací akt s StB, ani kdo trpěl v emigraci. Zajímá ho pouze efektivita.
Takže zatímco Jaromír Nohavice má vyprodané stadiony a status popkulturní ikony navzdory škraloupům, bolestínovi Jaroslavu Hutkovi „zbyly“ kluby a úzký okruh věrných fanoušků.
Tento stav může vyvolávat frustraci u lidí, kteří věří, že by společnost měla být řízena etickými principy. Jenže realita tržní společnosti je taková, že morální zásluhy z minulosti nikoho neuživí. Trh se ptá: „Co mi můžeš nabídnout dnes?“
Anketa: Koho máte raději?
