Článek
Je to už hodně let, ještě za bolševika, kdy jsme každoročně jezdívali v létě o dovolené na vlastní chatu na Vranovské přehradě. Stála na osamoceném místě a k nejbližším chatám bylo poměrně daleko, jejich obyvatelé byli navíc spíše starší lidé.
Dokud byly naše děti malé, nebyl žádný problem, nevadilo jim, že na chatě nemají k sobě stejně staré kamarády. Problém nastal až tehdy, když si naše čtrnáctiletá dcera najednou nedovedla představit, že by byla více než jeden den bez kamarádek, které by musela zanechat v Brně. Přes brblání dcery jsem však direktivně rozhodl, že na dovolenou pojedeme všichni společně a přes to prostě nepojede vlak! No to jsem si dal…
Hned po příjezdu na naši chatu, se po nějaké nevýznamné rozmíšce dcera rozplakala a za strašlivého vzlykotu odešla ven, kde se v podřepu schovávala za komínem. Hysterický pláč jí vydržel až do tmy, než jsme šli spát. Marné byly pokusy o domluvu a usmíření. Druhý a třetí den se opakovala tatáž neradostná situace. Stručně řečeno, dcera nám svými výstupy pokazila celý týden dovolené a my rodiče jsme jí zřejmě naprosto zkazili celý jeden týden jejího života.
Po návratu z dovolené do práce mi to nedalo a zeptal jsem se svých kolegů jak by se rozhodovali oni: zda by děti musely jet s nimi, nebo zda by je nechali doma, za jasně dohodnutých pravidel.
Všichni kolegové jednomyslně odpověděli, že by své děti nechali doma, ale že by je často, třeba i několikrát denně, kontrolovali po telefonu. Kolegyně mi doslova řekla: „podívej se, když pojedou s vámi, zase vám zkazí dovolenou, ty budeš naštvaný, a oni taky. Nech je doma, však si můžete zatelefonovat, ne?“
Rok se sešel s rokem a následujícího léta jsem dal tedy na radu kolegů: obě děti dostaly peníze na jídlo a nějaké kapesné, a my s manželkou vyrazili na chatu sami. Každý den jsme dětem několikrát volali (naštěstí v té době už byly mobily) a tak jsme se mohli domnívat, že máme částečně přehled o tom co dělají.
Po návratu z dovolené mne udivilo několik věcí. Zejména dvě: že byt nevyhořel a že obě děti byly stále naživu. Ne že by měli zemřít hlady, ale když jsme byli všichni doma, tak snad nebylo jediné hodiny, kdy by se mezi nimi neodehrávaly intenzivní pěstní souboje.
Mohlo by se tedy říci, že nakonec vše dopadlo dobře. Jenže to by si naše děti nesměly myslet, že týden samoty byl jasný precedens do budoucna! A nejen to, po našem návratu domů začaly být pro ně normálními každodenní večerní výlety do města s návraty půlnočním rozjezdem.
Nedávno jsem při posezení s dcerou a synem zavedl řeč na tohle jejich týdenní dobrodružství. Udivilo mne, že dnes už čtyřicetiletý syn si na „týden absolutní svobody“ vůbec nevzpomněl, což dokumentoval i otázkou: tati, to nemůže být pravda, kdo by nám ten týden vařil a co bysme jedli? Vzhledem k tomu, že dcera krátce předtím prohlásila, že jsem je jako děti vůbec nikam nepouštěl a že nikam sami nemohli (zatímco všichni jejich kamarádi ze školy ano), nenašel jsem odvahu zeptat se na její vzpomínky. Kdo ví, co bych se dozvěděl. Je skutečně zajímavé, jak události, které mohou být pro nás rodiče po celá léta důležité, dokážou naše děti tak dokonale vymazat ze své paměti!
Jedno ale vím dnes jistě: kdyby se stejná situace měla opakovat, volil bych jiné řešení – děti by musely jet na dovolenou s námi. Tehdejší mé opačné rozhodnutí, které vyplynulo z debaty s mými kolegy, bylo tím nejhorším výchovným rozhodnutím, které jsem kdy udělal. Až později mi došla jedna zásadní věc: za výchovu a bezpečnost dětí jsou přeci odpovědní rodiče, a byla velká škoda, že jsem v rámci diskuze s pubertální dcerou tenhle argument nepoužil. Nu, co už. Stalo se. Moje chyba a poučení (nebo varování?) pro vás ostatní.
Anketa
TIP: Přečtěte si na téma „dovolené“ - Vyřizujete služební hovory a maily na své dovolené?
