Článek
Pro průměrně zdravého člověka se hranice bezpečného pohybu v horách pohybuje kolem 3 000 metrů nad mořem. Do 2 500 m (jde o tzv. bezpečnou zónu) většina lidí nepociťuje žádné příznaky. Při výstupu na Sněžku (1 603 m) se tak maximálně zdravý člověk jenom zapotí a zadýchá.
Zóna rizika začíná ve výšce 2 500 – 3 500 m. Zde už netrénovaným jedincům začíná hrozit vysokohorská nemoc. Přibližně 25 % lidí v této výšce začne kvůli nižšímu tlaku kyslíku pociťovat bolesti hlavy a únavu, zvlášť pokud se tam ocitnou příliš rychle, například když použijí pro výjezd lanovku.
Kritická hranice pro netrénované leží ve výšce nad nad 3 500 m. Bez předchozí zkušenosti a pomalé aklimatizace je cokoli nad 3 500 metrů pro netrénovaného člověka hazardem. V této výšce už hrozí otok plic nebo mozku, které mohou být smrtelné i pro sportovce, pokud podcení tempo výstupu. Rychlost výstupu je tím nejdůležitějším faktorem. Tělo totiž potřebuje čas (celé dny), aby si zvyklo a začalo vyrábět více červených krvinek. Pokud byste třeba na Kilimandžáro ( 5 895 m) přiletěli helikoptérou, do pár hodin na jeho vrcholu téměř jistě zkolabujete. Bezpečný výstup na něj trvá 6 až 7 dní. Nebo ještě jinak: nad hranici 3 000 m je potřeba dodržovat pomalé tempo výstupu, maximálně 300–500 výškových metrů za den.
Situace se však dramaticky změní s tím, pokud trpíte cévními problémy, nebo jste už zažili srdeční příhodu. V tomto případě „nadmořská výška a srdeční problémy“ jsou velmi riskantní kombinace.
Bezpečná hranice pro stabilizované kardiaky leží v rozmezí 1 500 až 2 000 m. Jenže! Pokud chcete vylézt na Sněžku, měli byste být schopni ujít delší trasu po rovině nebo mírném kopci bez zadýchání a bolesti na hrudi. Pokud ne, i tato naše hora může pro vás představovat smrtelné nebezpečí.
Hodláte se vydat dokonce do Vysokých Tater? Ve výšce 2 000 až 2 500 m začíná „šedá zóna“. Zde už začíná klesat nasycení krve kyslíkem a srdce začíná „bušit“. Mnoho kardiologů tuto výšku ještě povoluje, ale důrazně varují před nárazovou fyzickou aktivitou (např. vyjet lanovkou do 2 500 m a začít tam prudce stoupat). Tělo se v této výšce už musí adaptovat a pro oslabené srdce to je velká zátěž.
Riziková zóna začíná už nad 2 500 m, a pro lidi po infarktu je obvykle zakázaná nebo silně nedoporučovaná. Může totiž vyvolat anginu pectoris (bolest na hrudi), srdeční selhání nebo dokonce další infarkt.
Víte, že krátce po infarktu (méně než 6 měsíců) by se člověk měl vyhýbat i nadmořským výškám nad 1 000 m, pokud na ně není zvyklý? Srdce po infarktu má část tkáně nahrazenu jizvou, která nepumpuje krev. Aby tělo v horách okysličilo svaly, musí srdce bít mnohem rychleji. Jenže oslabený srdeční sval tento nápor nemusí zvládnout a může dojít k akutnímu srdečnímu selhání. Navíc srdci škodí nejen změny tlaku, ale i prudké výkyvy počasí - teploty a síly větru. Pokud tedy na Sněžku, tak jen lanovkou a nahoře se vyhnout fyzické námaze. I tak je ale dobré se předem poradit s kardiologem.
Ale vraťme se ještě k nejvyšší hoře světa, k Mount Everestu. Proč by většina z nás – netrénovaných - ho neuměla zdolat? Ve výšce nad 8 000 m („zóně smrti“) je pouze třetina kyslíku oproti hladině moře. Netrénovaný organismus nedokáže efektivně okysličovat krev, což vede k výškovému otoku plic nebo mozku. I zvednutí nohy o 10 centimetrů v mrazech – 30 až – 50°C vyžaduje v této výšce u netrénovaného člověka 10 až 15 hlubokých nádechů. Musíte být trénovaní a být schopni šlapat 6 až 12 hodin denně v těžkém terénu. Mít extrémně silné srdce a plíce. Pokud by vás vysadili v základním táboře (Base Campu) ve výšce 5 364 m, zkolabovali byste už tam. No a co vy, na jak vysokou horu byste si troufli?
Anketa
Zdroje:
https://cpzp.cz/clanek/2783-0-Jedeme-na-hory.html
https://zahorami.cz/prakticke/bezpecnost-a-zdravi/?srsltid=AfmBOorhgPC4XOPIDIvDQApIj0hOG4vomg9j2NrTjNke7mhQF-d_xgDK
