Keltové na Moravě

Původní území osídlené Kelty se rozkládalo ve Švýcarsku, severovýchodní Francii a jihozápadním Německu, a náležela k němu i dnešní část Čech a Moravy. Faktory jako přelidnění a touha po kořisti způsobily, že keltské kmeny z této své pravlasti expandovaly do velké části Evropy. Keltové se stali po dobytí Říma (387 př.n.l.) a Delf se známou věštírnou (279 př. n. l.) ztělesněním barbarství, které ohrožovalo tehdejší civilizovaný svět.

Antické zprávy proto hovoří o Keltech jako o divokých nájezdnících, pohrdajících smrtí, jindy zase vychvalují jejich hlubokou oddanost náboženství a pozoruhodnou učenlivost. Zmiňují rovněž jejich zálibu v obžerství a ve hromadění zlata, stejně tak zálibu v dekorativnosti, jejich důvtipnost a schopnost napodobení.

Dnešní území Moravy bylo Kelty zasaženo podunajským invazním proudem již v průběhu pátého století př. n. l. Druhá keltská vlna ho obsadila v první polovině čtvrtého století. Byl to keltský kmen Bójů, podle nichž germánští Markomané zemi později dali jméno (Boiohaemum = domov Bójů), které měl na Moravě snad vystřídat ve třetím století kmen Volků-Tektoságů.

Keltské kmeny poměrně značně migrovaly a na základě historických zpráv lze dobře rekonstruovat jejich pohyb, například Bójové jsou v průběhu několika staletí uváděni v oblastech Čech, na území severní Itálie, Francie, ale i Pannonie. Stejně tak i sídla Volků-Tektoságů jsou kromě Moravy zmiňována jak ve Francii, tak např. v Turecku.

Těmto zprávám by mohla odpovídat i situace ve vývoji osídlení Moravy - sídliště z nejstaršího období, ze středního laténu a z období nejmladšího, současného s keltskými oppidy, nebývají vždy na stejném místě.

Na svém postupu přinesli Keltové do nově získaných oblastí „laténskou“ kulturu, nazvanou podle naleziště La Tene na břehu švýcarského Neuchatelského jezera. Ta vznikla působením vlivů vyspělého Středomoří na halštatské prostředí střední Evropy. Vznik, rozšíření a vývoj laténského stylu (někdy je označován jako „plastický výraz keltského náboženství“) je možné nejlépe sledovat tam, kde je největší koncentrace předmětů užitého umění - na pohřebištích. Keltští zemřelí byli pochováváni s věcmi, které je doprovázely během jejich života: ženy se šperky, muži se svými zbraněmi.

V počátcích osídlení našich zemí, ve 4. a 3. stol. př. n. l., pochovávali Keltové své mrtvé inhumací, tj. pohřbívali nespálená těla. Nebožtíci byli uloženi v hrobě (někdy na dřevěné desce či dokonce v rakvi) v natažené poloze na zádech, s rukama podél těla, většinou hlavou k severu; pouze ojediněle se objevuje kremace, která však během krátké doby ve středo-laténském období (2. stol. př. n. l.) zcela převládla. Příznačná jsou tzv. plochá pohřebiště (to proto, že hroby nejsou kryty mohylami). Na Moravě jich je známo na 150. Od velkých nekropolí, kde byly pochovány desítky zemřelých, přes menší hřbitovy o několika hrobech, až k ojedinělým pohřbům.

Z pozdní doby laténské pak hroby neznáme vůbec, a to nejen u nás, ale i v celé Kelty obsazené střední Evropě. Většina pohřebišť (ať už velkého rozsahu - např. Holubice o 75 hrobech, Blučina, Lovčičky, Chrlice, Křenovice aj. kolem 20, či menší nekropole o několika hrobech) náleží druhé polovině čtvrtého a třetímu století př n. l..

Hrobů starších - z přelomu 5. a 4. stol. a hrobů mladších z 2. stol. - bylo zachyceno a prozkoumáno podstatně méně. Nejstarší horizont je na pohřebištích zastoupen velmi vzácně, třebaže sídliště z tohoto nejstaršího období keltského osídlení Moravy jsou celkem dobře známa.

Doklady pohřbívání z mladšího období jsou méně snadno zjišťovány, neboť na rozdíl od předchozího období, kdy se pohřbívala nespálená těla, jde o pohřby žárové, které jistě snadno unikaly pozornosti, nehledě k tomu, že vzhledem k menší hloubce uložení byly jistě i snadněji narušovány a častěji ničeny při obdělávání půdy, především hlubokou orbou v poslední době; pesimistické odhady předpokládají již naprostou devastaci těchto žárových pohřebišť. Přesto však se podařilo na jižní Moravě prozkoumat několik nekropolí s žárovými pohřby - Ponětovice s 35 hroby, Kobylnice, Mistřín, a nebo Střelice.

V Ponětovicích (leží nedaleko Šlapanic u Brna) to byla například žárová nekropole z 2. stol. př n. l., která byla prozkoumána J. Poulíkem v r. 1936. V 35 hrobech byly uloženy spálené kosti spolu s předměty a nádobami, které rovněž prošly žárem pohřební hranice. Velmi zajímavým jevem na pohřebišti je silné deformování - zohýbání železných mečů, které nelze vysvětlit jen snahou upravit dlouhou zbraň na rozměr, který by byl vhodný pro malou hrobovou jámu; musíme spíše předpokládat znehodnocení zbraně z rituálních důvodů.)

Na Moravě vzácné bojovnické hroby ohraničené příkopem naznačují pohřeb významné osobnosti a občas se vyskytující dvojhroby většinou ukazují na pohřeb výše situovaného zemřelého s osobou závislou (např. Domamyslice nebo Žatčany, nalezájící se nedaleko Sokolnic u Brna)

Z antropologických rozborů kosterních pozůstatků plyne, že Keltové byli urostlí lidé nejednotného antropologického typu; a že se v průměru nedožívali příliš vysokého věku.

Celý život Keltů byl úzce spjat a prostoupen vírou v nadpřirozeno. Ta docházela výrazu i v nejprostších a nejběžnějších činnostech a předmětech, především však o svátcích, které byly během keltského roku čtyři - svátek jara Beltine 1. května, Lugnasad koncem srpna po sklizni, Samain - svátek mrtvých v listopadu a koncem ledna lmbolc spjatý s probouzením nového života.

Z Moravy známe na 400 keltských sídlišť, jejichž výzkumy umožňují poznat způsob života starých Keltů, způsob bydlení, hospodaření, řemesla, zemědělství atd.

Základním typem obydlí byla částečně zahloubená obdélníková stavba o rozměrech zhruba 3×5 metrů, se sedlovou střechou nesenou většinou dvěma kůly na podélné ose stavby. Domy byly budovány ze dřeva dokonalými tesařskými nástroji za použití četných stavebních kování a zajišt'ovaly se zámky se železnými klíči. Hlavním způsobem obživy obyvatel bylo zemědělství, to však neznamená, že nebyla zjištěna i specializovaná řemeslná výroba.

Byly zkoumány hrnčířské dílny např. v Milovicích, Mistříně (u Kyjova), nebo Strachotíně, podle množství dokonalé keramiky však je nutno je předpokládat na více místech; hojné jsou doklady kovolitectví barevných či dokonce drahých kovů (Bořitov, Pavlov aj.).

Méně časté jsou doklady kovářské výroby, třebaže je doložena kromě hojných železných předmětů nálezy strusky a lupy (Bezkov, Brno-Obřany, Strachotín, Velké Hostěrádky) - zde je možno předpokládat, že hutnění železa se dělo nikoli ve vesnicích, ale blízko ložisek rud a zdrojů dřeva.

Především výroba železa doznala od střední doby laténské výrazného pokroku - keltské hutnictví poskytovalo dostatek železa na výrobu zbraní, ale především mnoha druhů nástrojů pro řadu různých specializovaných činností a řemesel.

Zatímco pece na hutnění železa nebyly na Moravě zatím nalezeny, kovářství se zřejmě provozovalo v každé větší vesnici - objevují se kladiva, sekery, kleště, pily, vrtáky, pilníky, sekáče, průbojníky, protahováky drátu, pérové nůžky; nesmírný význam však měla výroba dokonalejšího zemědělského nářadí - radlic, krojidel a kos. Ve zmíněných hrnčířských dílnách se užívá rychle rotující hrnčířský kruh a dokonalé zboží na něm vytočené se vypaluje ve speciálních dvoukomorových pecích.

Od 3. stol. př. n. l. začínají Keltové nejdříve používat a pak vzápětí napodobovat řecké mince a od 2. stol. př. n. l. vyrábějí vlastní razidla; užívání mincí obchodní styky podstatně usnadnilo. Vzrůst produkce a rozvoj obchodu na jedné straně a na straně druhé určitá konsolidace poměrů spolu s impulsy z antického světa vedly v posledních dvou stoletích př. n. l. ke vzniku tzv. oppid. Tento G. l. Caesarem používaný výraz označuje opevněná sídliště městského typu, která byla výrobními a obchodními, nejspíše i správními a patrně i kultovními středisky jednotlivých (kmenových) oblastí.

Moravská oppida (Staré Hradisko, Hostýn a snad Kotouč u Štranberka) leží v širší oblasti tzv. Jantarové stezky, obchodní komunikace či spíše trasy, která spojovala Balt s Adrií a po níž proudily ze severu k jihu suroviny - především jantar, snad i kožešiny a jiné dary přírody, zatímco z jihu na sever putovaly výrobky vyspělých středomořských dílen - bronzové a skleněné nádoby, šperky a z jihozápadu také víno, jež podle antických autorů bylo u Keltů ve velké oblibě.

Zde je uvedeno několik nejznámějších keltských oppid:

ČERNOV

Hradisko na jižním okraji Drahanské vrchoviny je známo již od 80. let 19. stol., díky nálezům typické keramiky bylo však považováno za slovanské. Teprve později byly zde nalezeny i střepy z laténského období a lokalita byla označena jako oppidum - avšak rovněž mylně. Tento termín používáme pro opevněná centra městského typu z pozdní doby laténské, kdežto archeologický materiál, získaný na Černově jak sběry, tak i systematickým výzkumem, jednoznačně datuje hradisko do nejstaršího období keltského osídlení, do druhé poloviny pátého až počátku čtvrtého století př n. l.

Lokalita o rozsahu 2, 3 ha je po obvodu opevněna jedním a z nejlépe přístupné severní strany dalšími dvěma mohutnými valy. Z hradiska pocházejí v podstatě tři nálezové soubory - první sestávající ze starších sběrů a sondáží, dále depot železných předmětů, nalezený amatéry při prospekci detektorem, a nakonec materiál získaný při systematickém výzkumu v 80. letech. Především poslední kolekce lokalitu jednoznačně zařadila mezi nejstarší doklady keltského osídlení u nás.

Výzkum kromě poznatků o charakteru opevnění (hradbu zbudovanou na terasovitě upraveném terénu tvořil asi tři metry široký hlinitoštěrkový násep s čelní kamennou zdí) zjistil násilný konec keltského osídlení lokality (požár hradby) - snad lze tento fakt spojit s druhou vlnou keltské okupace Moravy.

Černov je jedinou známou a výzkumy ověřenou lokalitou tohoto druhu na Moravě z období, kdy Keltové teprve pronikali na Moravu, rovněž velmi vzácné jsou nálezy současných hrobů, zatímco sídliště prvních dobyvatelů jsou přece jen hojnější.

STARÉ HRADISKO

Oppidum, ležící na východním okraji Drahanské vrchoviny, náleží k nejznámějším a nejdůležitějším keltským lokalitám na Moravě a je významné i v širším středoevropském prostoru.

Plocha oppida uzavřená hradbami byla souvisle zastavěna nikoli jednotlivými domy, ale dvorci o rozměrech zhruba 50×50 m, které byly obehnány ploty či ohradami a odděleny komunikacemi - některé z nich byly dlážděny. Dvorce patrně byly samostatnými hospodářskými jednotkami a obývaly je zřejmě jednotlivé rodiny či rody.

Bylo zde nalezeno velké množství různé keramiky, železné nástroje a kování nejrůznějšího druhu, zbraně, bronzové a železné šperky, zlomky skleněných perel a náramků, nacházejí se drobné zvířecí plastiky, doklady výroby mincí i množství mincí - zlatých i stříbrných, různých nominálních hodnot.

HOSTÝN

V obecném povědomí je druhé moravské oppidum jistě velmi výrazně zapsáno, nikoli ovšem jako archeologické naleziště, ale jako poutní místo. Mezi archeologickou obcí však je Hostýn znám jako významná pravěká lokalita v prostoru Moravské brány, která díky své poloze hrála rozhodující roli na severojižní spojnici mezi Moravou a Slezskem, resp. (v širším měřítku) mezi Baltem a Adrií, tedy na trase označované jako Jantarová stezka.

Dominanta viditelná nejen z širokého okolí, ale i ze značných vzdáleností (např z 80 km vzdáleného oppida na Starém Hradisku) lákala k osídlení již ve starších obdobích pravěku - základ opevnění temene kopce vybudoval v době popelnicových polí lid s kulturou lužickou zhruba kolem r. 1200 př n. l., přestavba opevnění pochází z následujícího období pozdní doby bronzové, kdy bylo hradisko obydleno lidem kultury slezské (po r. 1000 př n. l.) a třetí předkeltská fáze z doby kolem r. 600 náleží kultuře platěnícké, tedy již starší době železné. Keltské osídlení Hostýna nebylo, na rozdíl od předchozích období a na rozdíl od jiných současných lokalit příliš intenzivní.

Zatímco velmi lidnaté oppidum na Starém Hradisku, kde kvetla řemesla a obchod, můžeme považovat také za správní a snad i náboženské centrum šírší oblasti, Hostýn byl důležitý především jako strategický bod střežící trasu dálkového obchodu procházejícího Moravskou branou a tomu odpovídá i charakter jeho osídlení a nálezů.

KOTOUČ U ŠTRAMBERKA

Hradisko na samém okraji keltského osídlení. Pocházejí z něho nálezy, na základě kterých může lokalita být označena za oppidum, stejně tak však by mohla být považována za hradisko púchovské kultury, rozšířené v kopcovitém terénu východní Moravy. Hradisko, vybudované na temeni vápencového kopce, bylo těžbou vápence zcela zničeno.

BRNO-MALOMĚŘICE

Jde o největší, a navíc systematicky prozkoumané keltské pohřebiště na Moravě. Při stavbě nákladního nádraží v r 1941 zde byly porušovány kostrové hroby - následný výzkum prováděný ve velmi rychlém tempu (trval pouhých 7 týdnů od 16. 5. do 23. 6.) pod vedením tehdejšího archeologa Moravského zemského muzea J. Poulíka jich odkryl celkem 76 a u různých nálezců se dochovaly předměty z minimálně dalších 10 hrobů. Na pohřebišti jsou zastoupeny všechny typy hrobů, dokládající značné rozvrstvení keltské společnosti - bylo zde odkryto 15 pohřbů bojovníků, na druhé straně i mužské hroby s minimem nálezů, pohřby žen jsou jak s bohatým vybavením, tak i vysloveně chudé. Naprostá většina hrobů je kostrových, pouze pět nebožtíků bylo pohřbeno žehem.

Jakkoli J. Poulík odkryl jednu z nejvýznamnějších keltských lokalit 4. a 3. stol. př n. l. na Moravě, největší objev (unikátní bronzové kování dřevěné konvice) ho o pouhých několik dní minul.

1. května 1941 totiž dělníci při kopání zeminy narazili na podivné kovové předměty a přivolali k nim amatérské archeology, F. Adámka a A. Říčku z blízkých Obřan. Ti také nález vyzvedli a když záhy poté Říčka zemřel, zakoupilo soubor Moravské zemské muzeum do svých sbírek. Soubor vzápětí publikoval tehdejší ředitel muzea K. Hucke, včetně rekonstrukce původní podoby nádoby. Ta však měla řadu zjevných nedostatků, proto se o ni postupně, s větším či menším úspěchem, pokoušela řada i zahraničních badatelů (v jednom případě byl dokonce soubor rekonstruován jako kování koňského jha). Poslední rekonstrukce, kterou provedli brněnští archeologové J. Meduna a I. Peškař s využitím všech dostupných informací, analogií a technik, se pravděpodobně nejvíce blíží originálu. Předmět sám náleží k nejkrásnějším ukázkám keltského uměleckého řemesla.

Fascinuje dokonalým řemeslným provedením jistě náročného záměru umělce, stejně jako působivým uměleckým ztvárněním celého souboru. Vznosný tvar konvice, který je inspirován poměrně častými vázami na nožce, je doplněn efektní soupravou bronzových kování, na nichž je výtvarně zpracována řada motivů a symbolik pro Kelty významných - opakující se motiv otevřených očí, lidské masky, stylizovaná podoba býčí hlavy, stočený gryf. Dokonalost a náročnost provedení, přítomnost motivů s hlubokou symbolikou, uložení na pohřebišti i určité vydělení od ostatních hrobů napovídá, že šlo o předmět, který mohl hrát důležitou roli při (nám bohužel neznámých) obřadech.

BOŘITOV

Jestli se prvotní zájem archeologů obracel k památkám jednak atraktivním a jednak významným pro stanovení chronologické posloupnosti, totiž k pohřebištím, a zároveň registroval monumentální stopy lidské činnosti v podobě hradišť či mohyl, výzkum sídlišť, tedy vesnic, zůstával dlouho na okraji zájmu. A přece především on může přinést odpovědi jak na otázky o běžném, všedním životě obyvatel, tak na širší otázky o stavu zemědělství, řemesel či obchodu.

Ve 2. polovině, a zvláště pak ke konci 20. stol. byla zkoumána na Moravě dílčím způsobem řada keltských vesnic - Mistřín, Mušov, Ptení (u Prostějova), Strachotín, Velké Hostěrádky (u Bošovic u Brna) a jedna z nich, u Bořitova (u Rájce-Jestřebí na Blanensku) v oblasti Boskovické brázdy, byla prozkoumána zcela.

Rozsahem i charakterem zástavby jde o celkem běžnou osadu ze závěrečného období keltského osídlení Moravy bylo zde prozkoumáno 15 zahloubených chat typické podoby, totiž obdélníkového půdorysu cca 3×5 m, se sedlovou střechou nesenou kůly na středové ose; kromě nich pak byly zjištěny i doklady nezahloubených domů, výzkum však nepřinesl dostatek poznatků pro to, aby mohla být přesvědčivě, a především zodpovědně rekonstruována jejich podoba.

Nálezy získané výzkumem bořitovského sídliště jsou velmi bohaté a vymykají se běžnému standardu jiných keltských vesnic. Kromě keramiky a předmětů denního užití zde byly nalezeny i pozůstatky luxusnějších předmětů, jako jsou importované bronzové nádoby či keramická vinná amfora, prsten s očkem pro gemmu, jež byla podložena zlatou fólií; kromě těchto dokladů dálkového obchodu je zde řada předmětů pocházejících zjevně z bližšího i vzdálenějšího okolí (jižní Morava, východní, střední a severozápadní Čechy); zajímavé jsou nálezy jantarové suroviny, naznačující spojení s Pobaltím; významná je větší koncentrace různých nástrojů a dokladů intenzivního provozování řemesel.

Z toho lze vyvodit, že lokalita v regionu hrála nepochybně velmi důležitou roli (patrně díky své poloze - strategické místo na komunikaci spojující Moravu s Čechami, stejně jako na východní větvi tzv. Jantarové stezky - dálkové spojnice Baltu s Adrií; důležitá byla jistě i nevelká - 20 km vzdušnou čarou - vzdálenost od oppida na Starém Hradisku a v neposlední řadě i nedaleké surovinové zdroje v kopcích Drahanské vysočiny). Poslední názory naznačují (velmi opatrně) možnost rovnítka mezi touto keltskou vesnicí a jedním z keltských sídel, uváděných na mapě Velké Germanie Klaudia Ptolemaia, snad Strevintou.

DRNHOLEC, MILOVICE, STRACHOTÍN

Nejvýznamnější sídliště byla odkryta při záchranných výzkumech vyvolaných stavbou vodního díla u Nových Mlýnů pod Pálavou. Vzhledem ke konfiguraci terénu v tomto regionu dolního Podyjí byly k osídlení vhodné většinou pouze písčité duny, které vystupovaly nad záplavovou oblast. Velikost keltských vesnic se tomu přizpůsobila - jde o malé usedlosti, zato však v nevelkých vzdálenostech od sebe. Důležité je zjištění, že velikost pohřebišť zde prozkoumaných odpovídala rozsahu osad - většinou kolem deseti hrobů.

Zkoumaná sídliště byla běžnými zemědělskými osadami, na každém z nich však byla zjištěna řada zajímavých řemeslných činností - např. ve Strachotíně byla odkryta baterie hrnčířských pecí, v Milovicích přímo hrnčířská dílna i se skladem grafitu (dovezeného z jižních Čech) a grafitové hlíny, v Drnholci zase byla zjištěna výroba kostěných hracích kostek.

PTENÍ

Snad nejznámější nález spojovaný s touto obcí je pozdně-laténský depot, na katastru obce se však nachází řada dalších významných laténských nalezišť (především sídlištního charakteru, ale i hrob a ojedinělý nález mince). Celá rozsáhlá lokalita, ležící na vyústění spojnice mezi Hanou a malou Hanou, byla v tomto období intenzívně osídlena - po celé její délce (asi 3 km) stála řada menších zemědělských usedlostí v poměrně velkých (několik set metrů) vzdálenostech od sebe, což je zajímavé zjištění oproti řadě jiných laténských sídlišť, kde bývá poměrně značná kumulace staveb na větší ploše. Obyvatelé ptenských usedlostí patřili k širšímu zemědělskému zázemí nedalekého (vzdušnou čarou 8 km vzdáleného) oppida na Starém Hradisku.

Zhruba dvě poslední století před zlomem letopočtu představují vrchol keltské civilizace. Dochází k obrovskému rozmachu řemesel a obchodu, který zase spolu s dalšími faktory spolupůsobí při vzniku předchůdců měst - keltských oppid; uspořádání keltské společnosti se díky všem těmto skutečnostem dostává na úroveň, od níž je už jen krůček k vytvoření státu. K tomu však již, v důsledku vlivu řady historických událostí a změny poměrů v Evropě, nedošlo; na konci 3. a v průběhu 2. stol. př. n. l. však počala moc početných, ale nejednotných keltských kmenů v Evropě slábnout a upadat.

Z posledních desetiletí starého letopočtu nemáme již pro přítomnost Keltů na našem území žádné doklady a teprve až v prvních desetiletích letopočtu nového se objevuje na Moravě obyvatelstvo nové, germánské. To začíná psát další kapitolu naší historie.

Zdroje:

Keltove.cz Encyklopedie Keltů https://www.keltove.cz/

iDnes.cz https://www.idnes.cz/xman/styl/keltove-cestovani-valecnici-historie.A200519_145619_kolem-sveta_nvo

WIKIPEDIA https://cs.wikipedia.org/wiki/Keltov%C3%A9

Česká televize Keltové u nás https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/212452801400034/

Moravské zemské muzeum v Brně

Napsáno původně pro web mojebrno.jecool.net