Článek
Zvlášť ho nemám při pohledu na jejich někdy až šílenou jízdu na elektrických koloběžkách, e-skateboardech a dalších elektrohejbatech. Občas na nich jezdí i ve dvou, a snad ani neví, jak moc riskují. Stačí malá drobná chyba, po které může následovat hrozivý pád. Ale pak si uvědomím, že riskují úplně stejně, jako jsme riskovali my starší v době našeho mládí. Dnešní děti nejsou jiné, než jsme byli my, jen mají daleko větší možnosti.
Pokud bych měl srovnávat: tak například si vzpomínám na to, jak jsem si začátkem sedmdesátých let vyráběl svůj vlastní skejt. V té době byl u nás nedostupný, a tak jsem ho prostě udělal z obyčejného kusu větší překližky a párů koleček z vyhozených bruslí. Na něm jsem pak v okolí Žatce sjížděl ty nejprudší kopce. Zvlášť výživný byl v tomto směru padák do obce Žiželice ve směru od Mostu. Prkno se mi při první jízdě pod nohami rozvibrovalo tak, že jsem vážně uvažoval o tom, že z něj seskočím. Raději si pořádně natluču, než abych se ve vesnici dole zabil v první zatáčce. Nakonec jsem nepříjemnou situaci ustál, ale z té vzpomínky mi vstávají vlasy na hlavě ještě teď (pár jich ještě mám). Zajímavé je, že nedávno mne kdosi oslovil s tím, zda bych o té době nenapsal pár řádků, protože jsem údajně jeden z prvních průkopníků skejtování u nás. No toto! (Tak o tom píšu aspoň teď)
Zdaleka však nezůstalo jen u vlastnoručně vyráběných skateboardů. Uměli jsme si udělat i vlastní dvojkola. Protože jsme neměli svářečku, svázali jsme rámy dvou kol obyčejnou dřevěnou hokejkou. Kolo jezdilo, ale šlapal a brzdil na něm pouze jezdec sedící vzadu. Ten za řidítky mohl brzdit pouze očima, což jsem také při sjíždění do Žiželic dělal. V zatáčce se nám svlékal plášť z předního kola, které bylo použito z dětské koloběžky koupené v NDR. Kdo by pak nekulil oči?
Neméně zajímavou atrakcí bylo také sjíždění kopců nad břehy řeky Ohře v obrovské traktorové duši. Z té jsem po několika otáčkách, když už nabrala poměrně slušnou rychlost, samozřejmě vypadl a jen těsně jsem dopadl hlavou vedle velkého kusu kamene. Na to, že jsme duši předtím hodinu táhli v těžké kabele a pak další hodinu foukali malou ruční pumpičkou, to nebyl zrovna povedený závěr akce. Pokud ve svém příštím životě budu opět sedět v duši a sjíždět nějaký kopec, už nikdy z ní nevystrčím nohy.
Prostě – každá mládež „blbne“ pořád stejně, jen různé generace mají ke svému řádění pokaždé jiné možnosti: zatím co my jsme metali po sobě koule uhnětené z blátivé hlíny napíchnuté na konci nějakého klacku (inovativní alternativou byla střelba po sobě ze vzduchovky kuličkami z pepře nebo bezu), dnešní mladí po sobě střílí z airsoftových pistolí. Moc velký rozdíl v tom není. Jo, a také jsme si - stejně jako dnešní mládežníci - o našich rodičích mysleli, že do kina chodili na němé filmy a doma si pouštěli hudbu z gramofonů na kliku. Ale co je velmi důležité, rodiče byli u nás autoritami. Když vidím přístup některých mladších ke svým rodičům, nestačím se divit.
Tak tedy: pokud jsme v něčem opravdu byli jiní, a to výrazně, pak snad jedině v tom, že jsme byli oproti té dnešní mladé generaci mnohem zručnější.
Už jako předškoláci jsme si uměli vyrobit z bruslí a několika prken dřevěné boby, na kterých jsme v zimě sjížděli vlastnoručně udupané klouzačky (v brněnském hantecu „šlindy“). Z prken a koleček z vyhozených dětských kočárků jsme svedli sestrojit kárky, a na nich pak mezi sebou závodili, kdo bude z kopce rychlejší. Jako už starší jsme uměli poskládat z několika součástek laditelné rádio na sluchátka, s využitím germaniové diody. Ti zručnější uměli dokonce sestrojit vysílačku. Dodnes si pamatuji, jak jsem chodil se svým spolužákem v polích okolo Žatce s tranzistorovým rádiem, a na něm jsme chytali „jeho stanici“, která vysílala z obyčejného kotoučového magnetofonu přes hromosvod paneláku písničky od Beatles.
Uměli jsme na kole opravit prasklou duši. Vyrobit lyže na vodu z polystyrénu. Kánoe z laminátu. Vyrobit prak, luk a šípy, foukací trubičky. Sestrojit hvězdářský dalekohled. Vyrábět telefony z papírových kelímků, nebo drátové telefony ze starých sluchátek. Namíchat chemikálie pro různé třaskavé směsi. (Mimochodem – zmiňovanému kamarádovi, který uměl v 15ti sestrojit svou vlastní vysílačku, se po jednom výbuchu podařilo proletět skleněnými dveřmi paneláku, ve které bydlel. Dokonce prý jeho boční panel posunul o 5 cm. Později se stal úspěšným absolventem VŠCHT v Praze). Bouchací klíče nebo kuličky „klik-klak“. Sestrojit vlastní letadélka z balzy a potahového papíru. Létací draky velmi složitých konstrukcí.
Neměli jsme počítače, tablety a chytré mobily, a dostupnost různých návodů byla nijaká. Nepotřebovali jsme AI, protože vše potřebné jsme se dozvěděli od svých kamarádů, se kterými jsme strávili mnohem více času v reálu, než na sociálních sítích.
Jo, vlastně to byla jiná doba. Ale že bychom byli úplně jiní, tak to zase ne!
