Článek
Získat takzvaný devizový příslib (šlo o oficiální povolení k nákupu západní měny) bylo pro řadového občana extrémně náročné, a pokud jej člověk získal, přidělená částka (často kolem 15–20 západoněmeckých marek či dolarů na den) nestačila v kapitalistické cizině ani na základní živobytí.
Většina cestovatelů tak byla systémem dotlačena k porušování zákona: k nelegálnímu nákupu valut na černém trhu (u tzv. „veksláků“) a k jejich následnému pašování přes bedlivě hlídanou státní hranici. Trestem za odhalení byl nejen konec vysněné cesty a zabavení peněz, ale často také ostuda v zaměstnání, záznam nebo zabavení pasu a v tom nejhorším případě vězení za devizový delikt.
Češi a Slováci byli ve schovávání deviz před celníky neuvěřitelně kreativní. Jelikož se na dovolenou k moři jezdilo s autem plným vlastních zásob jídla, staly se potraviny primárním cílem pro ukrývání bankovek. Bankovky zabalené v alobalu nebo celofánu se běžně zapékaly přímo do domácích bochníků chleba nebo bábovek.
Pokročilejší metodou bylo rozpečetění spodního víka u konzerv s hotovým jídlem (např. tehdejší populární Májka nebo hovězí ve vlastní šťávě), vložení nepromokavého balíčku s penězi a opětovné zaletování víka cínem. Celníci sice konzervy občas namátkově otevírali, ale málokdy prohledali celý kufr potravin.
Strašákem pak byly na hranicích nebo na letištích osobní prohlídky, protože lidé často využívali neuvěřitelně rafinovaná místa na těle i v těle. Ženy to měly jednodušší, srolované bankovky si mohly vkládat do dutých plastových natáček, které měly pevně včesané do vlasů.
Peníze se také schovávaly do podpatků speciálně upravených bot, zašívaly se do podšívek spodního prádla nebo ramenních vycpávek u sak. Výjimkou nebylo ani schovávání peněz pod zubní protézy nebo do sádrových obvazů. Lidé byli ochotni předstírat zlomeninu ruky, jen aby v sádře pronesli pár set marek.
Dobré skrýše poskytoval i samotný automobil. Kromě různých dutin se peníze schovávaly do vzduchových filtrů, pod čalounění dveří, do prostoru pod rezervním kolem nebo se vkládaly přímo do duší pneumatik. Oblíbeným místem byla dutá tyč řadicí páky, kam se rulička peněz zasunula a shora uzavřela plastovou hlavicí. Ti nejodvážnější vkládali peníze v hermeticky uzavřených lahvičkách nebo sáčcích přímo do palivové nádrže.
Úspěch pašování nezávisel jen na tom, jak dobře byly peníze schované, ale především na psychické odolnosti řidiče a posádky. Celníci na přechodech jako Rozvadov nebo Hatě byli vycvičení psychologové. Sledovali, komu se třesou ruce při podávání pasů, kdo se příliš potí nebo kdo odpovídá nepřirozeně úsečně.
Mezi lidmi kolovala řada rad, jak celníky oklamat – například vézt s sebou malé plačící dítě, které celou proceduru urychlilo, protože celníci chtěli mít křičící auto rychle z krku, nebo mít v autě drahého psa, u kterého hrozilo, že při prohlídce celníka pokousá.
Mladší generace, která pašování peněz „za bolševika“ nezažila, asi těžko dnes pochopí, že pašování nebylo projevem chamtivosti, ale čistým pudem sebezáchovy a touhou prožít pár dní na Západě jako důstojný člověk, a ne jako chudý příbuzný. A už vůbec by nepochopila co všechno musel zájemce o vycestování na západ podstoupit: anabáze totiž nekončila vyřízením devizového příslibu, ale bylo potřeba ještě požádat o tzv. výjezdní doložku, tedy vlastní povolení k vycestování. Jednalo se o jakési cestovní vízum vydávané vlastní zemí. Žádost musel opět potvrdit zaměstnavatel, škola, či národní výbor, dále ROH či SSM. Dále bylo potřeba si opatřit platný výpis z rejstříku trestů, žádost o výjezdní doložku okolkovat a spolu s platným cestovním pasem a potvrzením o přidělení devizového příslibu osobně donést na oddělení pasů a víz Sboru národní bezpečnosti, jak se tehdy nazývala policie.
Prostě člověk, který chtěl „ven“, musel být hodně vytrvalý. Mnoho občanů proto cestu do západní Evropy vzdalo a raději seděli doma. Ale zpátky k tématu: měli jste nějaké své vlastní „dobré finty“, jak tehdy obelstít celníky na hranici? A můžete se o nich rozepsat v diskuzi?
Anketa
Zdroje:
