Článek
Naší oficiální hudební scéně vládly hlasy Karla Gotta, Waldemara Matušky nebo Nadi Urbánkové. Nefalšovaným zjevením pak bylo trio Golden Kids – Marta Kubišová, Václav Neckář a Helena Vondráčková, jejichž moderní zvuk a vizuální styl snesly srovnání se světovou špičkou.
Když naše rozhlasová stanice zařadila koncem roku 1969 do vysílání maďarskou skupinu Omega s jejím megahitem Gyöngyhajú lány, byla to pro posluchače sváteční událost - přestože tuto kapelu tehdejší cenzura tolerovala.
Východní blok měl v té době své vlastní rockové hvězdy: ve východním Německu to byla například skupina Puhdys nebo hardrocková a heavy-metalová kapela Scorpions (její slavný hit Wind of Change), v Polsku Czerwone Gitary (kterým se přezdívalo „polští Beatles“) a na Slovensku legendární kapely Collegium Musicum nebo Prúdy.
Naprostou velmocí tvrdého rocku však bylo Maďarsko. Tamní kapely disponovaly na svou dobu vynikajícím technickým vybavením, skvělým zvukem a špičkovými vokály. Kdo z pamětníků by neznal formace Omega, Locomotiv GT nebo hardrockovou stálici Skorpió?
Skutečné hudební dobrodružství však začínalo až ve chvíli, kdy se setmělo a dospělí šli spát. Před půlnocí sedávaly u rádií a tranzistoráků tisíce ospalých teenagerů, aby si z přijímačů naladěných na střední vlny nahrály ze stanic Hlas Ameriky nebo Rádio Svobodná Evropa přes mikrofon vytouženou písničku.
Přes praskání rušiček a kolísající signál se ozýval kultovní, klidný a noblesní hlas Ivana Medka či dalších průvodců, kteří do Československa přenášeli nejnovější pecky světové popmusic a rocku.
S prstem připraveným na červeném tlačítku „Record“ magnetofonů B4, B100 nebo Sonet Duo pak probíhal samotný lov na každý tón. Každé cvaknutí mechaniky a roztočení těžkých páskových cívek znamenalo cenný úlovek. Stávalo se však i to, že se vytouženou písničku nahrát nepodařilo – obsluhu magnetofonu zkrátka přemohl spánek a probudila se až na konci šumící pásky.
Dnes si písničky posíláme jedním kliknutím skrze odkazy, ale tehdy mělo „sdílení“ svou fyzickou váhu a neopakovatelnou atmosféru. Kdo měl přístup k nové desce ze Západu nebo kvalitní nahrávce z rádia, byl ve třídě nebo v partě králem.
Kotoučové cívky se půjčovaly s posvátnou úctou. Nahrávalo se z jednoho magnetofonu na druhý, často s vědomím, že s každou další kopií přibývá šumu – na tom ale vůbec nezáleželo. Součástí tohoto rituálu bylo i pečlivé ruční psaní seznamů skladeb nebo svépomocné překládání textů.
Tato éra měla své nepochybné kouzlo. Absence snadné dostupnosti dělala z každé skladby vzácnost. Hudba se tehdy neposlouchala jako dnes, kdy tvoří jen kulisu – poslouchala se téměř nábožně, soustředěně a celým srdcem.
Zlaté šedesátky a sedmdesátky!
Anketa
Tip na článek:
