Článek
A proto tentokrát začneme hned zkraje anketou: Víte, co to znamená, když se řekne „vyvolávat fotky“? Prosím, aby se hlasování účastnili jen ti, co se narodili v roce 2000 a později. Třeba se takoví čtenáři najdou.
Anketa
Všichni dnes žijeme v éře jakési „digitální okamžitosti“. Uděláme záběr chytrým telefonem, upravíme ho třeba ještě filtrem, a o pár vteřin později ho už sdílíme na sociálních sítích. Jenže ještě před nástupem smartphonů byla doba, o které ve svých písních zpíval Karel Gott.
Mít prázdninové záběry zachycené na papírové fotografii znamenalo hlavně si na ně počkat. Nejdřív se musel „vycvakat“ celý film o 12 nebo 36 políčkách na starý fotoaparát. To však zabralo nějakou dobu, protože svitkový film nebo kinofilm byl drahý (samotné papírové fotografie rovněž), a tak se záběry neplýtvalo - nebylo to jako dnes, kdy se během deseti minut udělá na 50 digitálních snímků (které jsou už hned za týden ztraceny v hyperprostoru Mety).
Po prázdninách se pak na zbylá políčka filmu ještě fotily děti, jak jdou poprvé do školy, případně i Vánoce s kaprem ve vaně nebo se zaznamenávalo silvestrovské veselí z příchodu Nového roku. Takže se na fotky z dovolené čekalo někdy i půl roku.
Když se film nechal „vyvolat“ (a to mohlo „sběrně“ trvat i měsíc), s napětím se čekalo, zda se na fotkách vůbec něco objeví. Leckdy třetina snímků byla nepoužitelná, protože na nich byly jen šedé šmouhy. A když se pak člověk na některé z povedených fotografií uviděl, byla to vzácnost - dlouho si ji prohlížel a přemýšlel, zda na ní vypadá dostatečně dobře nebo alespoň přijatelně. Některé fotografie by mnozí raději ukryli pod koberec.
Samotné prohlížení fotek v rodinném kruhu byl proces a jejich předávání z ruky do ruky bylo často testem trpělivosti všech zúčastněných. Pamatujete ještě?
Pokud byste se dnes zeptali teenagera, co se myslí tím, že „v září si jdu nechat vyvolat fotky z prázdnin“, tak se vás s největší pravděpodobnosti zeptá: „Vyvolávat fotky? A budeme u toho taky tancovat kolem ohně a vzývat duchy, nebo je na to nějaká aplikace?“
Pro generaci Z jsou fotky jen megabyty v cloudu. A představa, že by na výsledek - fotky - museli čekat několik dní, je pro ně ryzí sci-fi.
Faktem je, že většina dnešních digitálních fotografií uložených na paměťových médiích nebo v cloudech, časem nenávratně zmizí, zatímco ty papírové - leckdy už zahnědlé a zašlé - fotografie pečlivě opatrujeme doma jako vzácné rodinné relikvie.
Někdy si říkám, jaká hmatatelná stopa ve formě staré fotografie jednou po nás a po generaci Z zůstane? Vypadá to, že uchovávat si vzpomínky pro příští generace se dnes už nenosí.
