Článek
Když obří raketový systém Starship společnosti SpaceX vypouští na oběžnou dráhu ve výšce kolem 250 kilometrů nové satelity Starlink, nabízí se logická otázka: ve výšce 250 km dosahuje zemská přitažlivost stále více než 92 % své síly na povrchu. Proč se tedy tyto stovky kilogramů těžké stroje nezřítí jako kámen dolů?
Odpověď spočívá v geniálním fyzikálním principu zvaném oběžná rychlost. Představte si, že stojíte na vysoké hoře a hodíte kámen. Při slabém hodu doletí kámen jen pár metrů a spadne na zem. Při silnějším hodu doletí o poznání dál, ale gravitace ho stejně nakonec stáhne k zemi. Pokud byste ho však dokázali hodit nepředstavitelně rychle, zakřivení dráhy jeho pádu by přesně kopírovalo zakřivení samotné Země.
A přesně to se děje na oběžné dráze. Družice k Zemi ve skutečnosti neustále padají. Povrch naší planety se pod nimi ale zakřivuje stejně rychle, jako ony klesají, a tak jim doslova neustále „uskakuje“ pod nohama.
Aby satelit ve výšce 250 km nespadl, musí se pohybovat dopředu rychlostí přibližně 7,8 kilometru za sekundu (tedy zhruba 28 000 km/h). Touto rychlostí byste přeletěli celou Českou republiku z jednoho konce na druhý za méně než minutu. Pokud by Starship satelity ve výšce 250 km pouze vypustila bez této dopředné rychlosti, během několika málo minut by se nekompromisně zřítily k Zemi.
A proč vlastně satelity nelétají ještě níže? Důvodem je naše atmosféra. V nižších vrstvách je vzduch tak hustý, že by v něm jakýkoliv objekt při rychlosti 28 000 km/h vlivem obrovského tření okamžitě shořel. Ve výšce 250 km je vzduch již extrémně řídký a poskytuje ideální podmínky k tomu, aby se satelity udržely v neustálém pádu kolem celé planety. Tato výška je však jen přechodná - vlastní iontové motory satelitů je následně postupně vytáhnou až na jejich finální operativní dráhu ve výšce kolem 500 km.
Proč jsou satelity tak dobře vidět? Vzdálenost 250 kilometrů totiž ve skutečnosti není až tak velká, jak by se mohlo zdát. Pro představu: z Menšíkovy rozhledny u obce Hlína lze za dobrých podmínek pouhým okem spatřit 170 km vzdálené rakouské Alpy. Při extrémně dobré viditelnosti je z ní dokonce i za denního světla vidět až na pohoří Totes Gebirge, vzdálené zhruba 235–240 km. A zářící bod na tmavé noční obloze je pochopitelně viditelný na ještě daleko větší vzdálenost.
Pokud jste dočetli až sem, možná jste také zjistili, že satelity nelétají, ale vlastně padají. A ještě jednu technickou perličku na závěr: první satelity Starlink vážily kolem 350 kg, jejich poslední verze „V3“ už téměř 2 000 Kg. To bude jednou létat nad námi hliníku a jeho slitin!
Anketa
Zdroje:
Přečtěte si:
