Článek
Přenesme se do úterního rána 21. listopadu 1989 a vychutnejme atmosféru, která tehdy převládala v tisících našich socialistických podniků. Začínal pátý den Sametové revoluce, a v Praze na Václavském náměstí se měla konat první obrovská demonstrace, na které měl Václav Havel poprvé promluvit k davu z balkonu budovy Melantrichu.
Do naší vísky už v pondělí po 17. listopadu začaly pronikat první informace z události na Národní. Prý tam komunistická policie zmlátila studenty a jednoho dokonce tak, že na místě zemřel. Po vsi zprávu roznesla Máňa, která pracovala ráno v místním krámu a odpoledne v hospodě.
V zasedačce Závodního výboru ROH našeho zemědělského družstva je vzduch tak hustý, že by se dal krájet opotřebovanou kosou. Cigaretový kouř z partyzánek tvoří nad stolem nepropustnou clonu a soudruh předseda líně listuje v Rudém právu, jako by v něm hledal návod na přežití. Atmosféra v místnosti silně připomíná posádku potápějícího se parníku, kde kapitán sice vidí vodu nad kolena, ale dál trvá na tom, aby natěrači pokračovali v natírání zábradlí na žluto.
„Soudruzi,“ bere si konečně úvodní slovo předseda ROH, soudruh Křetínský, „Z Prahy jdou nehezké signály. Nějaké protistátní živly tam založily Občanské fórum. A co je nejhorší - ta nákaza se objevila i u nás. V dílně mechanizace! Chlapi tam prý místo opravy kombajnů sepisují nějaké petice.“
„To je vzpoura na lodi!“ bouchne do stolu vedoucí rostlinné výroby Jirka, který v téhle analogii plní roli prvního důstojníka. „Dílna byla vždycky spolehlivá! Co tam chybí? Nic! Plakát s Jakešem tam visí, kalendář s traktory Zetor taky!“
Soudružka sekretářka, která u stroje zběsile datluje zápis, ustrašeně pípne: „Soudruhu předsedo, ale mechanik Tonda dneska ráno odmítl jít na brigádu socialistické práce. Řekl, že má OF.“
„Musíme zasáhnout tak nějak ideologicky,“ navrhuje referent pro kulturu, který vypadá, že každou chvíli vyskočí z okna v přízemí. „Navrhuji protiakci. Vydáme rezoluci! Napíšeme, že pracující Vranováckého družstva jednoznačně odsuzují jakákoliv fóra a plně stojí za socialismem, za naší vládou a soudruhy Jakešem a Gorbačovem. Pošleme ji na město. Nebo ještě výš – přímo na kraj. A do dílny pošleme nástěnku o úspěších sklizně cukrové řepy!“
„Nástěnku?“ podívá se na něj předseda jako na blázna. „Tonda má v ruce francouzák a na vratech napsáno ‚Konec vlády jedné strany‘ a ty na něj jdeš s řepou?“
„Tak jim vypneme proud!“ navrhuje radikální kormidelník Pepa od mechanizátorů. „Když nebudou mít elektriku, začnou lemtat lahváče a nebudou mít čas na politiku!“
„Když jim vypneš proud, tak neopraví ten traktor, co má zítra jet pro krmení,“ zchladí ho předseda. „A soudruh ředitel nás sežere za neplnění plánu dřív, než nás stihne svrhnout nějaké fórum.“
V tom se dveře zasedačky rozletí. Dovnitř vkročí mladý agronom, kterému na klopě svítí provizorně vyrobená trikolora. Vypadá jako posel, který přišel kapitánovi oznámit, že ledovec právě prošel kuchyní.
„Soudruzi,“ říká klidným, ale pevným hlasem. „Už nemusíte schůzovat. Celá dílna, polní četa i živočišná výroba právě vyhlásily generální stávku. Generální ředitel už podepsal, že jim dává k dispozici závodní rozhlas.“
V zasedačce se rozhostilo hrobové ticho. Jen je slyšet, jak ze starých akumulačních kamen odpadává omítka. Předseda Křetínský se podívá na zbytek své „posádky“. Všichni sedí zařezaní, oči upřené do stolu. Pak se pomalu otočí k soudružce sekretářce: „Soudružko, moment, ten zápis ze dneška raději nepište. Jo, a nemáte náhodou v šuplíku ještě nějakou tu trikoloru? Jen tak, pro strýčka Příhodu, kdybychom potřebovali - ehm - změnit kurz.“
Už na jaře příštího roku jsem v nedalekých Lítovicích potkal na autobusové zastávce nejzarytějšího soudruha ze vsi Jirku, s trikolorou a odznáčkem liberálně demokratické strany na své klopě. Podíval se na mě, a hrdě se mi v tázací větě pochlubil: „jak se máš a co děláš Jindřichu, já teď vedu městskou organizaci nově vzniklé liberální strany. To víš svoboda a liberalismus - tyto hodnoty, které jsou mi vlastní - by měly být vždy na prvním místě!“
Za pár dalších měsíců a roků se ukázalo, jak a komu revoluce pomohla ke zvýšení životní úrovně. Mnoho soudruhů se díky známostem a převlečení kabátů stalo kapitalisty, a jejich firmy, ke kterým přišli levně v privatizaci, dnes vedou jejich děti. To byl případ i Jirky. Jeho miliardové impérium vede Jirka junior.
Kdo si ještě vzpomene na Marxe, Listopad, Občanské fórum a Havla? No a to je pohádky konec.
Anketa: Znáte sami nějakého kovaného soudruha, ze kterého se stal po sametové revoluci „vykořisťovatel dělnické třídy“?
