Článek
Zdeněk Pohlreich se v úspěšného podnikatele vypracoval doslova od nuly. Jeho cesta začala v emigraci v Nizozemsku, kde prošel drsnou školou tamních profesionálních kuchyní. V Austrálii to pak dotáhl až na pozici šéfkuchaře ve vyhlášené adelaidské restauraci La Guillotine. Kontroverze, na kterých si později smlsnul bulvár, přišly až s natáčením populární televizní show mapující úroveň české gastronomie.
Asi nejznámější kauza souvisela s jeho natáčením na kuchařském učilišti na severu Čech, kde se učily děti s mírným handicapem. Šlo o kauzu „Ukradený řetízek“, ve které proslul učeň Pavel se svou historkou o ukradeném řetízku. Zvlášť povedené bylo jeho vysvětlení: „no a pak jsem slyšel hluk, někoho jít po schodech, tak jsem ten řetízek omylem dal do jiného hrníčku. Já jsem ho nechtěl ukrást, to bych babičce neudělal, přece bych neokradl vlastní babičku!“
Zatímco diváci scénku většinou vnímali jako úsměvnou a roztomilou, ředitel školy obvinil Pohlreicha ze zesměšnění svých svěřenců s tím, že celý pořad vykreslil učiliště ve velmi negativním světle. Známému kuchaři vytkl především to, že se před kamerami vysmíval dětem s handicapem či lehkou mentální poruchou, aniž by divákům vysvětlil specifický charakter školy. Ačkoli se Pohlreich chtěl při natáčení návazného dílu s Pavlem znovu setkat, ředitel to odmítl - chlapcova rodina si podle něj po odvysílání prvního dílu užila ostudy až příliš.
Největší provokace se však „Šéf“, rozdávající plastové hvězdičky, dopustil v motorestu Ušák u Prunéřova. Během návštěvy se Zdeněk Pohlreich dostal do střetu s majitelem, který se netajil výrazně protiislámskými názory. Zkušený gastronom se rozhodl situaci vyostřit a na závěrečné hodnocení dorazil v burce, převlečený za muslimku. Majitel ho však odmítl obsloužit a nekompromisně ho z restaurace fyzicky vyvedl na ulici. Teprve tam zjistil, že z podniku právě vykázal hlavní hvězdu celého pořadu. Viditelně otřesený Pohlreich s takovým vývojem očividně nepočítal.
Kdo tento díl viděl, musí uznat, že se moderátor nedopustil ničeho protiprávního a lidi odlišného vyznání nijak nezesměšňoval. Otazník však visí nad produkcí pořadu, která v pořadu strpěla otevřeně protiislámská hesla - ačkoli je pravda, že i sám Pohlreich se vůči nim mohl ohradit, což neučinil. Celá scéna následně vyvolala silnou společenskou i mediální dohru.
A do třetice: řada majitelů po odjezdu štábu čelila náhlým kontrolám z hygieny nebo náporu zvědavých zákazníků, což některé provozovny dovedlo až ke krachu. Nespokojení majitelé pak opakovaně v médiích vystupovali s tvrzením, že jim pořad zničil podnikání i osobní život, i když to byli oni sami, kdo si Pohlreicha do svého podniku pozvali.
Pohlreich si ze všech těch slov – a většiny kauz – těžkou hlavu nedělá a tvrdí, že jeho pořad pouze nastavuje zrcadlo reálnému stavu české gastronomie. A nejen to: je také vynikající sondou do mezilidských vztahů – zejména mezi majiteli restaurací a jejich zaměstnanci – a někdy i do až absurdního uvažování samotných podnikatelů.
Jeden z restauratérů například navrhoval pojmenovat svůj podnik „U Výkalu“ (v originále zaznělo ještě jadrnější slovo) a druhý zase uvažoval o obehnání letní zahrádky plotem z opáleného dřeva, který by připomínal utrpení boskovických Židů.
Uznejte sami, „přísný šéf“ to s nimi fakt nemá lehké, ale svou práci dělá setsakra dobře!
Anketa
Zdroje:
autorský text
