Článek
Co se týče samotného chmele, Žatec se může pochlubit odrůdou vysoce kvalitního žateckého poloraného červeňáku, který se vyváží do mnoha zemí světa. Svého času jeho největším odběratelem bylo Japonsko.
Na konci léta okolí Žatce každoročně ožívalo skupinami mladých lidí z celého Československa, které byly v rámci chmelových brigád ubytovány v přilehlých vesnicích . Sběr chmele se prováděl dvěma způsoby, buď ručně ve chmelnicích mezi štoky (chmelovými keři) do koše, nebo strojním zpracováním na česačkách chmele, umístěných ve velkých plechových hangárech.
Na chmelnici si kluci a holky byli rovni, ale u česačky to bylo jinak: kluci zpravidla jezdívali do pole, kde strhávali liány chmele obtočené kolem vodících drátků a pak je nakládali na valníky tažené traktorem. Zvlášť po ranním dešti to byla „příjemná“ práce, proto se do chmelnic vyráželo v gumovém obleku a s kloboukem. Další party kluků potom věšely na česačkách konce lián do kotviček chmelového kombajnu ČCH, které je unášely do chřtánu chmelového dravce, odborně chmelového kombajnu. Nevím už, co přesně se dělo v jeho útrobách, ale výsledkem jeho činnosti byly na druhé straně stroje šištičky chmele jedoucí po gumovém pásu, u kterého seděla asi šestice dívek. Ty zas měly za úkol odstraňovat listy mezi šiškami chmele.
Protože jsme s bratrem pracovali - dnes už přiznám že z protekce - na sušičce chmele, ve které jsme tři týdny strávili 24 hodin denně, mezi brigádníky jsme se dostali jen tehdy, když jsme chodili nakládat pytle s chmelem od vah do výtahu sušičky. Při setkání s nimi jsem se vždy cítil tak trochu provinile - zatímco oni pracovali pomalu za rohlík, kousek salámu a limo, my jsme v té době měli zhruba trojnásobek tehdejšího měsíčního platu. Nebylo tedy divu že se v naší sušící partě našli lidé, kteří svoji roční dovolenou obětovali ve prospěch chmelové brigády právě na sušičce.
Ale aby bylo jasno: ty peníze byly těžce zasloužené. Pracovalo se 20 hodin denně, v horku a všudypřítomném lepkavém zelenožlutém prachu - lupulinu. Byl všude a po několika dnech dokázal spolehlivě přilepit tílko nebo košili k tělu. Nepřevlékali jsme se a nemyli, nemělo to cenu, ale vlastně nebylo ani kde. Spát jsme chodili jen na chvíli, a museli snášet chrápání svých starších spolunocležníků. Po probuzení byl člověk občas tak nemotorný, že mu v rozespání hrozil pád z roštu do nižších pater sušičky. Naštěstí k tomu ale nikdy nedošlo.
Když jsme hluboko v noci viděli z nejvyšších oken sušičky světla vzdálených měst, pocítili jsme do té doby neznámý pocit - pocit totálního osamění a tíseň ze ztráty svobody.
Takže zatímco študáci dole prožívali svá první dobrodružství a chmelové lásky, my s bratrem jsme se naopak cítili jako ve vězení, a hrozně se nám ulevilo, když práce na sušičce skončila.
Další rok jsem si dal od brigády oraz, a jel jsem navštívit spolužáky z Brna, kteří byli ubytováni nedaleko Žatce v obci Čeradice. Tedy za spolužáky… Abych přiznal pravdu, spíš za dívkou, se kterou jsem si dopisoval. Během našeho setkání se neustále kamsi otáčela a dívala kolem sebe… Až pak jsem pochopil: během brigády si našla novou lásku, a moje návštěva prostě byla „nežádoucí“. No a to jsem jí přivezl krásného obrovského plyšového medvěda!
Starci na chmelu - poslední píseň. Zdroj: YouTube.com
Nevím, jaké zážitky máte z chmelových brigád vy, ale u mne to bylo čistě o nadstandardním výdělku. Ale jak vidíte, peníze nejsou vždy všechno. Mnohem důležitější jsou krásné vzpomínky z doby dospívání. Na kamarády, na první lásky, na školní léta. Máte nějaké vzpomínky ze školních chmelových brigád? O láskách, o rošťárnách, o učitelích, o ubytování, o místních lidech?
Pokud jste i vy byli někdy „Starci na chmelu“, zkuste o svých zážitcích napsat do diskuze pod článkem.
Anketa
Zdroje:
