Článek
V tomto ozbrojeném konfliktu, který postupně zasáhl celou Evropu, šlo o vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci odlišných křesťanských vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím.
Jaký byl mezi těmito skupinami věřících rozdíl?
Stručně řečeno: evangelíci neuznávali papežskou moc, církev se měla chovat autonomně, a rovněž nectili zavedené katolické rituály (například odlišnost ve svátosti přijímání).
Pro zajímavost - v té době se v Českém království hlásilo k pravověrným katolíkům pouze 5 % všech věřících (85 % evangelíci, 5 % Jednota bratrská).
Další příčinou této války, možná důležitější, byl boj evropských zemí o politickou nadvládu.
Například České království nechtělo podléhat absolutistické politice císařského habsburského dvoru ve Vídni, tím spíše, že politiku v království od doby husitské určovaly po dvě stovky let především tzv. stavy (panstvo, šlechta a měšťanstvo). V této souvislosti je potřeba si připomenout, že posledním habsburským panovníkem, který vládl z Prahy, byl Rudolf II., za jehož vlády až do konce roku 1611 zažívala Praha neobvykle silný rozkvět. Ten však byl víceméně ukončen nástupem dalšího Habsburka na císařský trůn, a to Matyáše I., který vládl Čechám už z Vídně až do března roku 1619.
Na počátku této vleklé války bylo České stavovské povstání v letech 1618–1620, které bylo povstáním proti téměř stoletému panování rodu Habsburků. České stavy se snažily převzít vládu v zemích Koruny České.
Předehrou „Bílé hory“ (1620) byla tzv. „druhá pražská defenestrace“. Ta se odehrála 23. května 1618, kdy čeští stavové, vedeni luteránem Jindřichem Matyášem Thurnem (wiki), vyhodili z oken královského místodržitelství na Pražském hradě Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu a písaře Filipa Fabricia. Také moravský Mušov (Muscha) nezůstal mimo, a to tím spíše, že jižní Morava byla jak na začátku, tak na konci místem krvavých bojů. Přes Mušov, ležící na důležité cestě, táhly obě strany vojáků („císařských - tvrdých katolíků“ i „stavovských – protestantů“), které způsobovaly bezmeznou bídu a utrpení…
20. března 1619 umírá český král Matyáš a jeho nástupcem se stává Ferdinand II., kterého moravské stavy sesadily. Začátkem roku 1619 obsazuje vůdce českých stavů Jindřich Matyáš Thurn Brno a Moravu. K českým stavům se připojuje i část moravských stavů, ta, která odmítala názor Karla Staršího ze Žerotína nepřipojovat se k Českému stavovskému povstání. Karel se totiž snažil jít cestou kompromisního řešení situace a vyhnout se válečnému střetu. Proto odmítl list českých stavů z 25. května 1618 vyzývající Moravu, aby se připojila k povstání. Karel st. doslova prohlásil: „Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.“
Dne 13. prosince 1618 pak přemluvil většinu moravských stavů k neutralitě a vyjednávání. Převratu už ale stejně nedokázal zabránit… Moravské stavy volí Friedricha Teuffenbacha z Drnholce (wiki)velitelem moravských vojáků, a válečné tažení může začít…
Ferdinand II. vysílá k potlačení stavovského povstání na 12 000 mužů, vedených generálem Dampierem, přes Retz a Laa na Moravu. Cesta tohoto vojska byla značena loupežemi, vraždami a rabováním. Přes 40 jihomoravských vesnic bylo k 1. srpnu 1619 zcela vypleněno a spáleno. Přes Hrušovany, Litobratřice, Vlasatice táhla císařská armáda. Teuffenbach (za stavy) stál před Mikulovem. Dampierre (za císařské) proto táhl z Vlasatic přes Brod a Dunajovice na Mikulov.
Mezitím obsadil Teuffenbach se svými protestantskými válečníky Dolní Věstonice.
Dampiere šel přes vinohrady pod hradem Děvičky. Dolní Věstonice vzplály a všechno bylo vypáleno. Na Petrově louce mezi Dolními Věstonicemi a Strachotínemdošlo 8. srpna 1619 k rozhodující bitvě. 6 hodin trvalo toto zápolení, až se vítězství přiklonilo k Teuffenbachovi.
Vojsko moravských stavů zvítězilo, císařské tlupy ztratily přes 3000 mužů. Toto byla první bitva třicetileté války na moravské půdě a začátek nevýslovného utrpení a žalu celé domoviny.
Po bitvě u Dolních Věstonic táhl Dampierre na Dunajovice, které zapálil. Tábořil na Pohmalitzer berg (Pohmalitském kopci) blízko hospody Esinger. Moravským stavům přišel na pomoc sedmihradský velkokníže Bethlen Gabor se svými Maďary a vnikl, loupíc, na Moravu. Zvlášť Perná a Klentnice byly jeho vosjky zcela vyrabovány.
Teuffenbach se usadil v Nových Mlýnech, císařské vojsko zatím táhlo na Bavory. Pavlov, Věstonice a Přítluky byly vypáleny. Mezi oběma válčícími protivníky docházelo každou chvíli k bojůvkám.
Začátkem ledna 1620 táhl Teuffenbach do Mikulova, který po 17denním obléhání dobyl a 1. února 1620 v důsledku nedostatku střelného prachu také zámek. Velké zásoby obilí, víno a 36 děl získal jako kořist. Mezitím došly také posily císařským vojskům a tyto získaly město nazpět. Teuffenbach ztratil většinu své kořisti.
Teuffenbachova vítězství proti císařským vzbudilo mezi povstalci velké nadšení. Česko-moravské vojsko se dostalo až před Vídeň, muselo ale rychle ustoupit, když katolická liga pod vedením knížete Tilly ohrožovala Prahu.
Ve spojení s císařskou armádou Tilly porazil a naprosto zničil moravské stavy na Bílé hoře u Prahy 8.11.1620.
Jejich vůdcové byli popraveni. 300 českým a moravským šlechticům byl zkonfiskován veškerý majetek; tito byli Češi i Němci. Jejich majetky byly levně prodány.
Ferdinand II. se rozhodl, že evangelickou víru zcela vyhubí. Postavil protestanty před volbu: buď se vzdát víry, nebo opustit zemi.
Zpráva pro kardinála z této doby slouží jako důkaz těchto válečných hrůz:
„Jak špatně to u nás stojí (na mikulovském panství), bůh se nad námi smiluj, to nelze vyjádřit. Věstonice a Strachotín jsou do základů vypáleny, mlýn a pivovar taktéž.“
Také historici evangelíci popisují škody a zpustošení: 6. srpna 1619 vypálen Strachotín 9. srpna 1619 Pasohlávky a Gibiserský mlýn 10. srpna 1619 Dolní Dunajovice 25. srpna 1619 přepadeno strachotínské obyvatelstvo 27. září 1619 po vpádu moravských vojsk lehl (až na 20 domů) celý Pavlov, včetně kostela 3. října 1619 sebrány koně, vozy a všechny věci 19. října 1619 zničen a vykraden mikulovský sbor
Přes 40 osob bylo Dampierrovými vojsky zavražděno nebo umučeno.
Pavlov a hrad Děvičky
V Pavlově zůstalo celých jen 20 domů, všechny ostatní byly vyloupeny a spáleny. Strachotín, Hornía Dolní Věstonice, Bulhary a Sedlec byly vyloupeny moravskými válečníky, Perná a Klentnice Maďary. Nikde nebyla žádná ochrana, ani v lesích ne.
Ve městech byly sesazeny evangelické stavy, školy se katolizovaly a byly předány dílem jezuitům (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava), dílem piaristům (Mikulov).
Také v Rakousku byl evangelismus vymýcen krutými metodami a za památník slouží hornorakouské selské bouře s frankenburskými na Haushammerfelde.
Zemi moravské dal Fridrich II. nový zemský pořádek a královský soud, z nichž se později vyvinula dnešní politická správa země, tzv. zemský úřad.
Mezitím válka nebyla ještě dlouho u konce a naše země velice trpěla procházejícími vojsky. V červnu 1623 přišlo 4 000 polských jezdců, kteří se ubytovali v Olbramovicích, Dyjákovicích, Hrádku. Ze svých tábořišť podnikali loupeživé výpady do okolních vesnic a vynucovali si od bezbranného obyvatelstva tzv. „dárečky“. Mezitím se musela splácet válečná dávka, dodávat víno, maso aj. Počátkem října Poláci odtáhli, aby udělali místo dalším vojskům.
Jižní Morava se stále hemžila vojáky.
Bethlem Gábor vpadl znovu, loupíc a vraždíc se svými Maďary, na jižní Moravu a porazil u Věstonic císařská vojska. Zase musely vesnice odvádět kontribuci ve formě masa, vína, piva, sena a slámy vojskům.
S rokem 1625 přichází několik mírových let, které jsou někdy přerušeny projíždějícími skupinami vojáků, císařských verbířů, válečných invalidů, ale i nadále se musí odvádět kontribuční poplatky, aby se nezapomínalo, že válka řádí dál.
Jižní Morava je přeplněna císařskými vojsky, která zemi hrozně zničila. Ve všech vesnicích se verbují vojáci. Očekává se rozhodující bitva mezi císařskými a Švédy.
Císařská armáda je roku 1645 poražena u Jankova v Čechách. Švédům je otevřena cesta na Moravu a do Vídně. Loupíce, rozlily se švédské tlupy po celé zemi. V polovině dubna roku 1645 stojí před Mikulovem. Během 3 dnů je město v jejich rukou.
Švédové získají velkou kořist: 34 děl, 24 metráků střelného prachu, 1200 kulí a další zásoby. Současně obsadili hrady Děvičky, Růžový hrádek, Falkenstein a Staats v sousedním Rakousku.
Švédská vojska zůstala v zemi a žádala kontribuční dávky, které se musely dodávat do Mikulova, Falkensteinu a Židlochovic. Mušovský mlýn byl zcela zničen. K tomu se přidávaly neustálé průjezdy Švédských a císařských tlup, které plundrovaly zcela zničené obyvatelstvo. Tlupy byly žoldnéřské. Když nedostali vojáci peníze, museli se živit na vlastní pěst.
Nejvíce trpěl sedlák a bylo pro něho vždy hrozné, když znovu a znovu přišel o svou půdu a chatrč.
Sedláci se třásli, před každým příchodem vojsk zakopali do země, co ještě měli a prchali do lesů. Ale žoldnéři je nacházeli pomocí psů a hrozným mučením (vytržení jazyka žíněmi, stahování hlavy apod.) dostali ze sedláků místa skrýší. Toto utrpení zůstalo až do dnešních dob zachycené v národním popěvku (psáno v dialektu): „přijde Švéd - zebere lidi - rozbije okna - odnese olovo - uleje z něho kulu - zabije s ní lidi - modli se děco, modli se“
Také mušovští sedláci zchudli. Neměli dobytek a sadbu, pole zůstala neobdělaná, desátky a úroky se neplatily. Mnoho stavení bylo opuštěných a kostel se podobal ruině. Obecní psi se spojili do smeček a žrali mrtvoly nepohřbených lidí.
K této bídě se připojil hladomor a zvlášť rok 1623 hovoří o hrozném hladu na Jižní Moravě. V roce 1624 je hladomor a tyfus, začíná velké umírání. V roce 1630 se melou žaludy a seno na mouku.
V roce 1640 je veliká drahota, není chléb. Všude řádí mor, protože mrtvoly se nepohřbívají. Mor je v letech 1619, 25, 43, 45, 47, 48.
V Brně umírá denně 15 - 20 lidí, v Židlochovicích vymřela polovina obyvatel, staví se morové sloupy, kapličky, které dnes připomínají toto velké umírání. Že se to všechno týká také Mušova, je pochopitelné, protože leží na cestě mezi Brnem, Mikulovem a Vídní.
V roce 1646 pronikají císařská vojska pod Radwitem de Souches na jih a zatlačují Švédy, kteří sem vnikli předcházejícího roku. Je dobyt Mikulov a Břeclav, Děvičky byly při odchodu Švédů podpáleny.
Koncem roku 1647 se již Švédové na jižní Moravě nenacházejí a 24. srpna 1648 je ve vestfálském Münsteru a Osnabrücku uzavřen mír.
V roce 1650 odtáhli Švédové z Olomouce. Velké nebezpečí představují pro vesnice demobilizovaní vojáci, procházející krajinou, vraždíce a loupíce co se dá.
Trvalo to ještě dlouho, než byl nastolen v zemi pořádek a zahojeny válečné rány.
Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na zasažených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami (boji byly zasaženy jen v počátku války), ale počet obyvatel i zde rovněž poklesl o jednu třetinu.
Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648, z tohoto míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.
Vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování augšpurského určování náboženství podle panovníka („cuius regio, eius religion“ - čí je vláda, toho je i náboženství).
V zemích České koruny došlo během války a bezprostředně po ní k „době temna“ - mnoho lidí muselo odejít kvůli svému náboženskému přesvědčení. Jedním z mnoha byli např. Jan Ámos Komenský, nebo Jindřich Thurn.
V neposlední řadě pak došlo k emigraci celé české (protestantské) šlechty, jejíž majetek byl dáván téměř zadarmo šlechtě cizí, zejména za loajalitu k Habsburskému domu ve Vídni. Třicetiletá válka se stala posledním velkým náboženským konfliktem na území Evropy.
Zdroj: upravený vlastní text na https://mojebrno.jecool.net/inka–brno-morava-30-valka.html
