Článek
Dějiny málokdy začínají tam, kde si myslíme - skutečná rozbuška obrodného procesu totiž nevznikla v kancelářích Ústředního výboru KSČ, ale ve tmě vysokoškolských kolejí na pražském Strahově. Pojďme se vydat to tehdejší doby.
Je čtvrtek 31. října 1967. Na Strahově žijí tisíce studentů ČVUT. Podmínky na kolejích jsou, mírně řečeno, bojové: pravidelně neteče teplá voda, netopí se a co je nejhorší - neustále vypadává elektřina. Kolem deváté večer zhasnou světla znovu. Definitivně. Shořel totiž poslední napájecí drát. Trpělivost přetekla. Studenti vyjdou ze svých pokojů na chodby, zapálí improvizované pochodně ze zkroucených novin a svíček a začnou skandovat slova, která vstoupí do dějin: „Chceme světlo! Chceme teplo! Chceme studovat!“
Kohosi napadlo uspořádat průvod. A tak stovky studentů se vydávají ze Strahova směrem do centra města. Chtějí jít na Hradčany, přímo pod okna tehdejšího prezidenta a prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného.
Komunistický režim byl v roce 1967 zvyklý na všelicos, ale na dav stávkující mládeže právě v době probíhajícího měsíce Československo-sovětského přátelství? Pro stranické funkcionáře to byl naprostý šok. Aparátčíci si vyhodnotili, že volání studentů „chceme světlo!“ je jejich voláním po svobodě. A bylo zle.
Když průvod dorazil do Nerudovy ulice, cesta na Hrad mu byla zahrazena jednotkami Veřejné bezpečnosti (VB) a Sboru národní bezpečnosti.
Příslušníci VB se studenty nevyjednávali: do Nerudovky vtrhly s obušky a bezhlavě začali mlátit každého, kdo jen procházel kolem. Posléze policie natlačila vysokoškoláky zpět do areálu strahovských kolejí. Zákrok ale neskončil na ulici, bití pokračovalo i na kolejích. Příslušníci policie rozráželi dveře pokojů a mlátili studenty přímo v jejich postelích.
Přestože se tehdejší Rudé Právo snažilo událost okamžitě překroutit a označit studenty za „chuligány a výstřední živly, které narušovaly noční klid“, pravdu už nešlo ututlat.
Právě brutalita v Nerudově ulici vyvolala obrovskou vlnu solidarity. Za studenty se postavili nejen profesoři, spisovatelé a další umělci, ale i část samotné komunistické strany, která si uvědomovala, že takhle už to dál nejde. Novotného vedení ztratilo poslední zbytky legitimity, a politickou moc převzal Dubček.
Dveře k roku 1968 otevřeli obyčejní studenti se svíčkami v rukou v sychravém říjnovém večeru roku 1967. Nevolali po pádu režimu, nepožadovali vstup do NATO ani návrat kapitalismu. Chtěli se jen v teple učit na zkoušky. Režim jim ale místo světla nabídl obušky a týmž gestem si podepsal svůj vlastní rozsudek.
Říjen je nejosudovějším měsícem v naší historii: od založení naší republiky (1918), přes nacistickou okupaci pohraničí (1938) a smrtelné postřelení studenta Jana Opletala (1939), až po demonstraci studentů na Strahově 1967 a přijetí Ústavního zákona o československé federaci v roce 1968.
Hlasujte v anketě níže a napište mi do komentářů: Myslíte si, že drobné každodenní problémy (jako tma a zima na kolejích) dokážou měnit velké dějiny častěji než velká politika?
Anketa
Zdroje:
