Článek
Historie se dá (a také se to dnes dělá) zpětně vykládat různými způsoby, co však nelze zpochybnit, bylo nefalšované nadšení našich obyvatel po příchodu osvoboditelů, které ještě dlouho přetrvávalo po ukončení druhé světové války a promítalo se i do umění, například do knih a divadelních her. V pozůstalosti prarodičů jsem kdysi objevil opsaný text z divadelní prorežimní hry Pavla Kohouta „Dobrá píseň“ (1952), který asi nejlépe charakterizuje nebo dokumentuje tehdejší náladu ve společnosti.
V monologu matky „Svatební dar“ se říká tohle:
„Dříve než začne hlavní pořad váš, ráda bych dala Vaškovi a Katce malinký dárek. Ty ho možná znáš a ostatním to řeknu aspoň krátce:
Bylo to v máji, čtyřicátém pátém. Jak je to dávno, člověk nevěří, když ruský voják, v přilbě, s automatem, zazvonil večer u nás u dveří.
Blátivou cestou zákopu a krytů, s obrazem slz a sirotků a vdov, od Stalingradu do našeho bytu konečně došel seržant Moskalov. Vysoký, statný, vzpomínáš si, Katko? Vzpomínám. Kolik síly bylo v něm! A když pak promluvil svou řečí sladkou, jakoby Volha tekla pod oknem.
Proč přišel zrovna ke mně, nevím sama. My po něm toužili jak po míru. Políbil mne a řekl: zdrávstvuj, máma, vazmoš-li syna v svaju kvartiru?
Tak u nás bydlel. Celý půlrok málem. Říkaly jste mu s Janou Ivane. A všichni jsme ho přemlouvali stále, ať s námi takhle navždy zůstane.
On se jen smál, že stačíme si sami. Zvedl si malou Janu na ruku a tebe, Katko… Vzpomínám si, mami mě vždycky večer učil azbuku. Tebe měl, Katko, nejradši a proto ho zajímala každá tvoje věc. Na školu ptal se. Jakpak dneska: šlo to? A potom říkal: Kaža, moloděc! Moloděc Katka? Vidíš, hochu milý, co člověk taky někdy vyžení.
Pak přišel den, když jsme se rozloučili. Bylo to, děti, těžké loučení. A dřív, než jsme si řekli nashledanou, dříve než od nás odjeli zas dál, v poslední chvíli odvedl mne stranou, aby mi tenhle dárek odevzdal.
Medvídek! Ano, s tím prý hrála si copatá dcerka jeho, Katěrina. To pro ni s krutou šelmou zápasil, to pro ni na své rány zapomínal! Když bojem vzali rodné město jeho a on se běžel zlíbat s rodinou, tu v troskách domu, bombou zničeného, našel jen tuhle hračku jedinou!
Co ještě k tomu říci? Clonou kouře, ve kterém bzučel rozžhavený kov, k Berlínu letěl, letěl jako bouře - seržant a mstitel - Ivan Moskalov! Roztrhal noc i jedovaté sítě, předháněl řeky, vítr, oblaka a tento bohatýr pak v malém pražském bytě při rozloučení s námi zaplakal. Zaplakal strašně, i když jenom krátce. Pak vyňal ze své brašny medvídka a řekl tiše: mámo, dej to Katce a ona ať to svojí dcerce dá. Ať naše Katka vždycky statečná je a srdce ať má široké jak zvon! Ať dcerka v míru s medvídkem si hraje, aby jí nikdy nezůstal jen on. Tady je! Mámo, díky za ta slova! Nejde tu, Vašku, o pár hezkých slov.
Prožijte šťastně život, který vybojoval gardový seržant - Ivan Moskalov!“
Text z roku 1952 …
Možná, že se dnes někomu bude zdát tento text jako dětinský a naivní, ale vznikl v době, kdy jsme byli osvobozeni od dlouholetého německého útlaku a brutálního teroru na českém obyvatelstvu. Lidé byli nadšeni z navrácené svobody a míru. Nadšení bylo všudypřítomné a nutně se muselo projevit i v umělecké tvorbě.
To, že na tancích s rudou hvězdou nepřijeli „jen osvoboditelé“, ale současně i dobyvatelé, vyšlo najevo už po pár letech v době tzv. politických procesů a čistek. Kdo by chtěl stále ještě váhat, definitivně mu otevřela oči srpnová invaze a okupace Československa v roce 1968.
Mimochodem, autor tohoto textu Pavel Kohout (dříve přesvědčený kariérní komunista, později jeden z autorů Charty 77), byl v roce 1978 zbaven čs. občanství a donucen zůstat v exilu. Z Rakouska se vrátil po sametové revoluci do Prahy, kde žije dodnes. V červenci tohoto roku by měl slavit neuvěřitelných 97 let.
Historie nikdy není jen černobílá, má mnoho vrstev a úhlů pohledu, a právě v těchto dnech, kdy slavíme osmdesáté výročí konce druhé světové války, bychom na to neměli zapomínat.
Čest a vzpomínku všem našim osvoboditelům, ať už přišli odkudkoliv.
Zdroje:
