Článek
Faktem je, že respekt ke stáří není bianco šek, který si člověk vyzvedne automaticky s prvním šedým vlasem nebo příchodem prvního starobního důchodu. Názor diskutéra, který tvrdí, že si úctu musí každý zasloužit svým chováním bez ohledu na věk, má v sobě na první pohled racionální jádro. Jenže při hlubším pohledu odhaluje podstatný rozdíl mezi respektem k člověku a úctou ke zkušenosti.
V tom, co pisatel říká, je kus zdravého rozumu. Věk sám o sobě není zásluha - je to pouhé plynutí času. Být starší neznamená automaticky být moudřejší, laskavější nebo morálnější. Každý z nás se v běžném životě setkal se staršími lidmi, kteří byli nevrlí, bezohlední nebo zahořklí. A nebo neumoudří a necitliví k živým tvorům, jako ten starý rybář na úvodním obrázku.
Myšlenka, že si respekt zasluhujeme tím, jak se chováme k druhým, je základním pilířem rovnoprávné společnosti. Tento pohled má však zásadní úskalí. Pokud k lidem přistupujeme s tím, že si náš respekt musejí nejprve „zasloužit“ neboli dokázat svou hodnotu, stavíme se do role soudce.
Zvláště u starší generace přitom přehlížíme něco podstatného: přehlížíme, že starší lidé si odžili desetiletí, prošli různými historickými érami, vychovali děti, pracovali a budovali svět, ze kterého dnes mladší generace čerpá. Nezávisle na jejich osobnosti si tato životní zkušenost zasluhuje jistou míru základní společenské úcty.
Slušnost a ohledy k seniorům (např. uvolnění místa v tramvaji nebo trpělivost ve frontě) nejsou odměnou za perfektní chování. Jsou projevem civilizovanosti a empatie k lidské zranitelnosti.
Takže co výrok vypovídá o duševní zralosti pisatele? Pisatelův výrok poukazuje na rozumovou pragmatičnost, ale zároveň na jistou nezralost v oblasti empatie a životního nadhledu.
Z hlediska vývojové psychologie je typické pro mladší nebo méně vyzrálé jedince nahlížet na svět optikou zásluhovosti a okamžitého výkonu („co mi teď ukážeš, podle toho se k tobě chovám“). Je to logický a spravedlivý přístup, ale je chladný.
Skutečná duševní moudrost a zralost spočívá v přechodu od pouhé spravedlnosti k velkorysosti. Skutečně zralý člověk nečeká, až ho stařec přesvědčí o své moudrosti, aby mu projevil slušnost. Přistupuje ke starším lidem s apriorním respektem - ne proto, čím jsou oni pro něj, ale kým je on sám. Respekt k druhým totiž vypovídá mnohem více o charakteru toho, kdo jej projevuje, než toho, kdo jej přijímá.
Pisatel má jistě pravdu v tom, že stáří nedává nikomu právo chovat se k ostatním bezohledně nebo nadřazeně. Pokud se však úcta ke starším omezí pouze na výkonnostní filtr „zasluž si to“, ztrácí společnost mezigenerační solidaritu a kontinuitu.
Starší generace tu byla před námi, prošla si svými zápasy a zasluhuje si „startovací“ úroveň respektu - dokud sama svým chováním nepředvede opak.
Také jsem měl - jako mlaďoch - silné ego. Naštěstí jsem z toho vyrostl.
A co o si o této hranici mezi automatickou úctou a „zásluhovým“ respektem myslíte vy? Nebo jinak - myslíte si totéž co pisatel na novinkách?
Anketa
A na závěr ještě tři citáty:
„Starý člověk ztrácí jedno z největších lidských práv: není už posuzován svými, svou generací“
(Goethe, básník, 1746-1832)
„V mládí a kráse je zřídka moudrost“
(Homér, epický básník, asi 8. stol. př.n.l.)
„Přirozenost člověka je milovat i ty, kdož ho urážejí“
(Marcus Aurelius, římský císař, 121 - 180)
Další citáty na téma: „stáří“ ,„mládí“, „mezigenerační“ a „o povaze člověka“
