Článek
Mimo objektivy kamer a zář divadelních reflektorů ale Josef Vinklář vzbuzoval v uměleckém prostředí směs strachu, despektu a odstupu. Nebylo divu: ve svazcích Státní bezpečnosti byl veden jako tajný spolupracovník pod krycím jménem, a v divadelních kolektivech se šuškalo, že si na své kolegy vede „bonzblok“.
Josef Vinklář v roce 1986
Vinklář byl známý svou obrovskou ambiciózností a neustále sledoval jen svůj vlastní prospěch. Do svého zápisníku, který nosil neustále u sebe, pečlivě zaznamenával výroky, přešlapy i protirežimní poznámky svých spoluhereček a kolegů.
Záznamy ve svazcích StB ukazují na jeho dlouholetou spolupráci od konce 70. let. Informace se týkaly postojů jednotlivých herců v Národním divadle i toho, kdo se stýká s nežádoucími osobami nebo plánuje emigraci.
Jeho pověstný deník mu dával v divadelních šatnách obrovskou moc. Kolegy dokázal držet v šachu - nikdo si nebyl jistý, co a kdy na koho vytáhne.
Pověst Josefa Vinkláře v divadelním zákulisí byla diametrálně odlišná od jeho vnímání veřejností: řada pamětníků a kolegů vzpomínala, že jakmile Vinklář vstoupil do šatny nebo do divadelního klubu, hovor okamžitě utichl.
Lidé si před ním dávali pozor na každé slovo, protože věděli o jeho úzkých vazbách na tehdejší mocenské struktury i o jeho bezohlednosti.
Jeho druhá manželka, spisovatelka a herečka Ivanka Devátá, otevřeně popsala sňatek s ním jako žití v permanentním psychickém tlaku a nevěrách, které vedly k jejímu nervovému zhroucení. (Přesto se nechala bývalým manželem přesvědčit, aby si ho vzala podruhé). Podobně dominantně a manipulativně se Vinklář choval i v divadelním prostředí.
Ivanka Devátá se provdala za Josefa Vinkláře hned dvakrát
Zatímco spisovatel Arnošt Lustig na něj vzpomínal jako na pracovitého a pokorného člověka, většina divadelní obce viděla v Josefu Vinklářovi reálné ztělesnění doktor Cvacha - vypočítavého kariéristu, který bez mrknutí oka obětuje kolegy pro vlastní prospěch a přízeň vedení.
Vinklář byl miláčkem režimu i diváků, dostával nejlepší role a za své výkony sklízel potlesk na otevřené scéně. Ve skutečnosti to byl muž, který neváhal na kolegy donášet.
Případ Josefa Vinkláře otevírá nelehkou otázku: jak nahlížet na umělce, jejichž herectví je sice fenomenální, ale jejichž lidský charakter nestojí ani za pověstnou zlámanou grešli?
Anketa
Pokud se vám článek líbil, ještě si přečtěte:
Zdroje:
